Štítek: tma

Každý z nás se někdy ocitne na křižovatce, kdy touží na chvíli zastavit hektický svět a věnovat čas jen sám sobě. Když do našeho centra dorazí člověk s odhodláním nahlédnout do svého vnitřního prostoru, víme, že ho čeká hluboký osobní příběh. Dnes přinášíme autentické zkušenosti z terapie tmou přímo od jednoho z našich návštěvníků, který se rozhodl sdílet své pocity, výzvy i momenty poznání z celotýdenního zážitku.

Rozhodnutí ode mě a první kroky

Rozhodnutí dojít sem přišlo ode mě, z mýho nitra. Nějakou dobu jsem o tom uvažoval, je to asi tři nebo čtyři roky zpátky, co mě napadl první záblesk, že bych přišel a strávil čas sám se sebou. Nakonec jsem si dal rovnou sedm dní. Myslel jsem si původně na tři dny na rozjezd, ale když už, tak sedm. Terapie tmou v délce jednoho týdne byla podle mě výborný rozhodnutí.

První den jsem toho sice trochu litoval, protože člověk běžně zvyká na svoje okolí a vzdušný prostor. První den jsem cítil takovou tíseň v místnosti. Byl jsem tam sám a tma kolem. Bylo to náročné. Potom přišla jedna krize třetí den, ale tu jsme spolu rozchodili. Potřeboval jsem si prostě promluvit, trochu se uzemnit a cítit podporu. Potom už jsem se plně zaměřil na svůj cíl. Jak jsem se blížil k závěru, všechno bylo lepší a lepší.

Reakce okolí a hledání vnitřní jistoty

První impuls přišel před lety, ale potom odezněl. Necítil jsem, že bych to tehdy potřeboval. Teď někdy od Vánoc jsem si říkal, že nastal ten pravý okamžik. Než měl pobyt ve tmě začít, byl jsem úplně vyklidněný. Pár dní před příchodem jsem se ale svěřil kamarádům. Oni mi hned vnukli myšlenky, že dělám blbej nápad.

Dostal jsem se do velké nejistoty. Těšil jsem se celou dobu, ale jak se termín blížil, byl jsem strašně nervózní. Říkal jsem si dokonce, kéž bych byl nemocnej. Okolí ve mně zasadilo semínko nejistoty a to tam trochu nabobtnalo. Sám jsem věděl, že to chci, ale názory ostatních mě nahlodaly. Z odstupem ale vnímám, že pobyt ve tmě představuje jedno z nejpozitivnějších rozhodnutí mého života.

Uvědomění v tichu a posílení imunity vůči tlaku

V běžném životě se vždycky necháme ovlivnit okolím. Právě v tichu jsem si uvědomil, že já sám tvořím svůj svět a to, jak ho vnímám. Okolí mi jenom říká, co je správný a jak bych měl něco dělat. Tady ke mně chodily moje nejniternější pocity. Nebylo tam okolí, nikdo mi nic neříkal, nikdo nic nehodnotil. Byl jsem tam jenom já.

Okolí nás ovlivňuje, ale můžeme si vybudovat imunitu. Člověk by měl poslouchat sám sebe, svoje vnitřní pocity, a ne ostatní. Kdybych o své cestě nebyl přesvědčený a někdo mi ji daroval jen tak, asi bych utekl. Třeba moje kolegyně Irena dostala dárkem třídenní pobyt od syna jen na základě jedné poznámky. Zvládla to, ale nebyla o tom zpočátku vnitřně přesvědčená.

Jak tma přináší pocit bezpečí

Lidé by měli poslouchat svůj vnitřní hlas. Ten je v běžném fungování přehušený okolím, protože ti pořád někdo něco říká a ty máš pak v sobě zmatek. Dříve jsem se bál tmy jako takové. Tady jsem ale zjistil, že tma přináší strašný klid a bezpečí. Víš, že nejsi v nějaké kace, kde je zima a chladno. Je tu teplo. Strávil jsem tu jaro, nejkrásnější období v roce, a vyšlo to neskutečně bezpečně.

Nové zrození a pocity po výstupu

Vyšlo to krásně i datem. Minulou sobotu jsem měl svátek a dnes mám narozeniny. Dnes jsem se zrodil jako znovu zrozený. Ráno jsem vyšel ven, viděl měsíc v západu a hodinu nato slunce ve východu. Neskutečný zážitek, který přeju všem.

Trošku mi chyběl jen element sdílení po výstupu, pototřeboval jsem třeba někoho obejmout a prožít ten okamžik spolu. Ale lidé se nemají bát jít cestou, kterou jim říká jejich vnitřní hlas. Našel jsem tu klid a mír. Moje tělo rezonuje radostí. Uvědomil jsem si, jak moc miluju lidi ve svém okolí a jak si jich vážím. Včera jsem uronil i pár slz radostí, že je zase uvidím a že oslavíme dnešní den.