Ahoj Tome a Lenko,
pokusím se vyhovět vaší prosbě a popsat, jak proběhl pobyt ve tmě na týden a co po něm následovalo do dneška, kdy je to přesně měsíc, co jsem z temné komory na vaší zahradě v Lomci u Úmonína vystoupil. Myslím, že se nebudu věnovat popisnému líčení své cesty, místa samotného ani toho, co mé zkušenosti předcházelo – to vše už zde zaznělo od mnoha lidí mnohokrát, a tak si myslím, že k tomu asi nedokážu dodat nic nového a objevného. Navíc mi to vlastně ani nepřipadá podstatné. Důležité je, jakým způsobem zapůsobila tma na mou duši, a o to se s vámi pokusím podělit.
Nebudu předstírat, že jsem dokázal po dobu pobytu ve tmě dokonale rozlišovat mezi svým pozorováním situace a emocemi a myšlenkami, které se mi honily hlavou – můj zájem o celou zkušenost byl jednak „analytický“, tedy zkušenost ve tmě zažít a svýma očima popsat, a dále jsem také věřil, že pobyt ve tmě způsobí ve mně určité změny, které v konečném důsledku budou ku prospěchu mému životu. Kromě toho jsem od jednoho svého dobrého známého, který mi o pobytu ve tmě jako první poskytl už před pěti roky nějaké informace, znal jeho převyprávěnou zkušenost, která do značné míry formulovala mé očekávání – a jak už je asi z předchozích vět zřejmé, má očekávání byla docela značná 🙂
Obával jsem se zhasnout a mít tmu
Ještě než jsem si v místnosti sám zhasnul a ponořil se do tmy, prodělal jsem tísnivou chvilku, kdy jsem se obával, že na mě tma dolehne jako tíživá peřina, pod kterou nebudu moci dýchat. Jelikož se proti věcem, nad nimiž nemám plnou kontrolu, nejčastěji „bráním“ vyslovením modlitby, požádal jsem Boha (či sílu mu odpovídající) o to, aby pro mě byla tma spíše pelechem, do kterého se budu moci pohodlně uvelebit, než dusivou duchnou. A má modlitba byla vyslyšena, a skutečně jsem tmu poté vnímal mnohem vstřícněji, než jsem zpočátku očekával. Přesto se hned první noci nedostavil očekávaný dlouhý a nepřetržitý spánek, o kterém řada lidí se zkušeností ze tmy hovořívá – v mém případě se jednalo spíše o mrákoty, kdy mezi jednotlivými sny probleskovaly různé náznaky symptomů nemocí – přirovnal bych to tak trochu k dětskému zážitku horečky s jejím lehkým blouzněním. Měl jsem jakýsi polosen ohledně toho, že jsou se mnou v místnosti další dva lidé, a také jsem měl pocit, že mi do tmy neustále někudy proudí světlo – sen byl vlastně neustávající snahou zacpat všechna stále se objevující domnělá okna, průzory a škvíry, které se mi jevily „kazit“ temnostní zážitek. Ostatně, během prvních dvou dnů jsem skutečně světlo párkrát zahlédl, ať už když jsem včas nezavřel oči při příchodu Tomáše s jídlem nebo když jsem při propátrávání prostoru svatyně narazil na kontrolku elektroměru pod umyvadlem – daň za všetečnou zvídavost J
Á propos ke snům: Během celého pobytu ve tmě byly sny neskutečně barvité, pestré a velice dobře zapamatovatelné (asi i proto, že probuzením do tmy nebyly okamžitě zatlačeny mimo vědomí působením vnějšího světa), ale co mě na nich zaujalo snad ještě více – že byly jakýmsi tajemným způsobem stabilní – snový zámek například vydržel v témže tvaru a rozvržení místností po celou dlouhou dobu snu, sen o projížďce autem po pražské Libni, Holešovicích a Žižkovu víceméně trvale kopíroval jejich skutečnou mapu, neexistující náměstíčko v jakémsi polabském městě se dokonce objevilo ve dvou od sebe oddělených snech. Nevím, co si o tom myslet, ale každopádně sny byly pro mě asi nejreálnějším kontaktem s nevědomou složkou mé bytosti (sblížení těchto protikladů mi bylo dalším očekáváním a cílem), který se mi během onoho týdne udál. Není asi prostor popisovat je podrobněji, ale pokud jsem měl v onom týdnu pocit, že jsem v kontaktu s „objektivním psychičnem“, čímsi mě v duševní krajině přesahujícím, bylo to právě ve snech, a když si teď po čase osvěžuji zápisky snů, které jsem si po vyjití ze tmy poznamenal, žasnu nad bohatstvím materiálu, který se v nich objevuje. Možná přeci jen neodolám a podělím se s výjevem, který se mi zdál poslední noc ve tmě, v němž byl popravován jakýsi mladý muž – dle snu patriot a hrdina americké revoluce, odsouzený za jakýsi blíže nespecifikovaný čin k popravě gilotinou, a to shora kolmo vůči ose hlavy – tedy tak, aby byl rozpůlen přesně podélně a z anfasu nepoškozen (pro účely vystavení jeho těla v muzeu národní historie). Ač jsme já a několik dalších lidí byli pomocníky exekuce, kterou nad sebou zvláštním způsobem vykonával sám, a byli jsme vlastně jedinými jejími svědky, s popravou jsme nesouhlasili. V jakési snaze najít v celé podivné situaci nějaký rozumný smysl jsem pronesl větu, že „každou jinou zemi by takováto aféra rozbila, ale Ameriku posílí.“ Aniž bych chtěl do bezčasového světa nevědomí vtahovat politické aktuality, musel jsem se pozastavit nad tím, že se mi sen zdál v den, kdy byl „venku“ americkým prezidentem inaugurován Donald Trump 🙂
Na pobyt ve tmě jsem měl očekávání
Ale nechme již snů. Už jsem se zmiňoval, že jsem do tmy vstupoval se spoustou očekávání, a příběh onoho týdne byl vlastně poučnou cestou toho, že tato očekávání povětšinou nebyla naplňována a já se s touto skutečností smiřoval. Na základě líčení svého kamaráda jsem se například domníval, že se u mě dříve nebo později dostaví deprivační zrakové halucinace, a v prvních dnech jsem byl dokonce i poněkud nervózní, že žádné nepřicházejí. Nebyl jsem daleký i různým úvahám o „nudném nevědomí“, které jsem si v tu chvíli vykládal individuálně, což bylo rozhodně pošetilé. Na druhou stranu jsem možná i díky rozporu mezi očekáváním a tím, co mi tma ve skutečnosti nabízela, přišel na záležitosti výrazně zajímavější. V tom mi pomáhaly krátké rozmluvy s Tomášem, odehrávající se okolo poledne spolu s přinesením jídla – postupně jsem si více a více uvědomoval, že ony očekávané iluze by beztak byly spíše „pouťovým“ mámením bez skutečného smyslu, a že podstata pobytu ve tmě vězí jinde. Tímto řetězcem úvah a díky Tomášově facilitaci jsem se postupně dostal k problematice pozorovatele, skutečné trvalejší podstaty schopné dívat se na vzdutí mysli a těla, a uvědomovat si, že s nimi není identický. Patřím k lidem, kteří vzhledem ke svému spíše logickému ustrojení sice mnoho přečetli o povaze absolutna, ale jen velmi zřídkakdy se podařilo učinit s ním nějakou opravdovou zkušenost. A v tom je právě pobyt ve tmě cenný a přínosný – myšlenky a do jisté míry i emoce se tam skutečně daří lépe pozorovat a svým způsobem si být vědom, že se mi skutečně pouze dějí, ale že se mnou nejsou totožné – tma dopřává jednak odstup mezi pozorovatelem a vším vnějším, jednak i poněkud zpomaluje tok myšlenek a vjemů, čímž opět přispívá k tomu, že se jimi nechávám méně pohltit. Určitě bych si nedovolil tvrdit, že jsem ve tmě dosáhl osvícení, ale mohl jsem si konečně možná poprvé v životě zkušeností osahat záležitosti, o kterých jsem doposud jen slýchal a čítal. Sice jsem ani na okamžik (s výjimkou spánku) neměl pocit, že bych vystoupil ze svého standardního denního, spíše intelektuálního vědomí, ale zároveň jsem nepochyboval, že se věci dávají do pohybu i v těch částech duše, na které nedohlédnu. Nedokázal jsem se zcela zbavit představy, že by mi pobyt ve tmě měl dávat nějaký smysl a užitek – když se mě Tomáš zeptal, jestli mi nestačí, že věci prostě jsou, musel js
Ukončení pobytu
Vystoupení ze tmy bylo působivé. Během poslední noci jsem už vlastně příliš nespal, protože jsem se už svým způsobem nemohl dočkat vystoupení z klidného bezčasí temné komory zpět do života (zvláštní nicméně je, že ani přes zmiňovanou absenci působivých zrakových iluzí jsem se vlastně až na kratší epizodu mezi 5.-6. dnem ve tmě nenudil – spíše už pomaleji plynoucí myšlenky poskytovaly dostatek materiálu pro pozornost potřebující na něčem ulpívat, a to bylo samo o sobě docela zajímavým dobrodružstvím) – z cykličnosti se opět vrátit do linearity. Když jsem znovu vkročil do vnějšího světa, dopadal na sněhovou krustu zahrady svit čtvrtky měsíce, který byl překvapivě silný pro mé oči uvyklé absolutní tmě. Bylo asi mínus dvacet stupňů, ale i tak jsem se rozhodl vydat se na kopeček za Úmonínem podívat se na východ slunce, a rozhodně jsem nelitoval – pohled na nebesa byl impozantní. Návrat do života nebyl komplikovaný – odnesl jsem si samozřejmě spoustu impulzů, které jsem potřeboval zpracovat, a mnohé z nich na mě vyskakují ještě i nyní po měsíci, ale zároveň jsem to stále byl „já“, jak se znám – na vědomé úrovni neovlivněný. Přesto jsem, dá se říct, cítil a doteď cítím, jak se nějakým způsobem dávají do pohybu v mém životě i věci zdánlivě nesouvisející, nebo na které přeci nemohu, racionálně vzato, mít vliv – co to ale znamená pro můj život, na to je příliš brzy odpovědět. Možná by bylo zajímavé podívat se na zkušenost tmy s ještě větším odstupem, dejme tomu jednoho roku, protože si říkám, že v těchto chvílích stále mohu spíše jen odhadovat, kam mě pohyby, které se od pobytu ve tmě začaly rozbíhat, dovedou. O jednom se nedá pochybovat – přestože celá zkušenost vypadá zvnějšku jako zdánlivě pasivní a nudná, jedná se o vzácné dobrodružství, které nemá v možnostech lidského života mnoho obdob.
Ondra
