Štítek: čas

Publikováno

Syndrom vyhoření a pobyt ve tmě

Syndrom vyhoření je stav, který může nastat, když se někdo dlouhodobě vystavuje stresu a tlaku. Příznaky zahrnují únavu, podrážděnost, nespavost a sníženou schopnost koncentrace. Jedním z neobvyklých způsobů, jak se s tímto stavem vyrovnat, je pobyt ve tmě.

Terapie tmou

Pobyt ve tmě je terapeutická metoda, při které se člověk na určitou dobu uzavře v tmavé místnosti, kde nemůže vidět. Tento způsob může pomoci lidem překonat stres a úzkost a zlepšit celkovou pohodu.

Při pobytu ve tmě se v těle uvolňují hormony, které snižují hladinu stresu. Jedním z nich je melatonin, hormon, který se uvolňuje v těle, když je tma. Melatonin pomáhá uklidnit mysl a zlepšit spánek. Díky tomu, že ve tmě není nic vidět, snižuje se aktivita mozku, což pomáhá snížit úzkost a stres.

Zklidnění těla a mysli

Pobyt ve tmě také pomáhá lidem zlepšit vnímání svého těla a myšlenek. Tento způsob může pomoci uvolnit blokády, které brání normálnímu toku energie a zlepšit celkovou pohodu.

Existují různé druhy terapií, které zahrnují pobyt ve tmě, včetně meditace. Tyto terapie mohou být velmi účinné při boji s syndromem vyhoření.

Nicméně, jako u každé terapeutické metody, je důležité si uvědomit, že pobyt ve tmě není pro každého. Pokud máte nějaké zdravotní potíže, jako je například klaustrofobie nebo bipolární porucha či schizofrenie, poraďte se se svým ošetřujícím lékařem, aby vám pomohl vyhodnotit, zda je pobyt ve tmě pro vás vhodný.

Jak zklidnit stres při pobytu ve tmě?

Pokud se člověk chce uvolnit a zklidnit své myšlenky, může zkusit následující činnosti:

  1. Hluboké dýchání: Soustřeďte se na své dýchání a snažte se dýchat pomalu a hluboce. Tato činnost může pomoci uvolnit napětí v těle a uklidnit mysl.
  2. Meditace: Pokud máte zkušenosti s meditací, můžete ji praktikovat i ve tmě. Zkuste se soustředit na svůj dech a na pocit klidu a míru v těle.
  3. Relaxační cvičení: Existuje mnoho různých relaxačních cvičení, která mohou pomoci uvolnit napětí v těle a zklidnit mysl. Například se můžete naučit progresivní relaxaci, která spočívá v postupném uvolňování jednotlivých svalových skupin.
  4. Hudba: Hudba může být pro někoho také velmi uklidňující a pomoci zklidnit mysl. Zkuste si předem připravit playlist s klidnou hudbou, která vás uvolní, ale přineste si s sebou přehrávač, jež nesvítí.

Pobyt ve tmě může být skvělou příležitostí k tomu, abyste si udělali čas pro sebe a zklidnili své myšlenky. Pokud se cítíte přetíženi a unaveni, určitě to stojí za vyzkoušení.

V každém případě však pobyt ve tmě může být účinnou terapií pro lidi, kteří se potřebují odpočinout a zregenerovat své tělo i mysl.

Publikováno

Mirek – Týden sám se sebou?

Jak dlouho? Proč? Ty jsi blázen? Co jsi tam dělal?… a další mnohé otázky od mého okolí mne nejspíš čekají po návratu domů. Z toho důvodu jsem se na své zpáteční cestě rozhodl napsat tuto krátkou retrospektivní úvahu, abych si tak ušetřil energii, zefektivnil odpovídání na pravděpodobně ty nejčastěji položené otázky, utříbil si myšlenky a pocity. Také, jelikož jsem člověk zapomětlivý, sepsal tyto řádky pro praktické archivování mých zážitků.

Kdy jsem se o pobytu ve tmě dozvěděl?

O pobytu ve tmě jsem se dozvěděl v posledním ročníku vysoké školy. Tenkrát se nám o tom charismatickým způsobem s moudrostí a uvědoměním v očích zmínila externí lektorka čchi kungu. Té bylo v tehdy 70 let, což by jí asi málo kdo hádal jak po fyzické, ale zejména duševní stránce. Pamatuji si, že mě tenkrát její povídání velmi zaujalo a fascinovalo, ale vnuknutí myšlenky zkusit to také mě tou dobou minulo.

Vzhledem ke své povaze a chuti vyzkoušet v životě vše, co jen je možné, se nyní ptám proč? Je skutečně pravdou, že některé věci v životě přicházejí v ten správný čas? Poslední dobou nabývám myšlení, že těch informací, impulzů, inspirativních příběhů kolem nás. Impulzů, které by nás mohly v životě rapidním způsobem změnit, ovlivnit, posunout dál, je každým dnem našeho života spousta. My je však jakoby nevidíme. Povrchně je vnímáme. Vstřebáváme je a tak nějak v duchu konzumního způsobu života plynule přecházíme k dalším a dalším, aniž by nás tyto podněty nějak hlouběji zasáhly.

Spousta z nás to rovnou zavrhne

To přeci není možné být týden, dva, sedm ve tmě. Chodit v zimě do ledové vody a neonemocnět. Nepřijímat fyzickou stravu. Osobně si myslím, že člověk dnešním typu, Homo Sapiens Domesticus, žijící prakticky neustále v blaženém pocitu své komfortní zóny, nemá a ani nemůže mít zdání, čeho je jeho tělo schopné, tudíž uvažování a stanovování limitů, jež často tak rád šíří do svého okolí, mu vůbec nenáleží.

Existuje jedno čínské přísloví, které praví: „Nechť ten, kdo tvrdí že něco nejde, nezdržuje toho kdo to dělá“. Ale bohužel běžná praxe naší společnosti je vzájemné si předávání strachu, obav a falešných domněnek, že je něco nemožné a špatné. Na jednu stranu je určitě dobré bedlivě třídit v životě informace, na druhou mám však pocit, že drtivá většina lidí, vlivem podvědomě působícího strachu, svůj život prožívá dřímajíce a nevědomky za mřížemi vytvořeného vězení, které symbolizuje jejich komfortní zónu, ze kterého se zdánlivě blaženým a spokojeným prožíváním přítomnosti pozorují, jak jim života doslova plyne před očima.

Ve všem tom blahobytu se navzájem utvrzujeme. Vytváříme kolektivní “vědomí“ o věcech, které jsou v životě možné a ty, které by pravděpodobně vyžadovaly špetku našeho úsilí a pevné vůle postupně zametáme ze stolu. Neuvědomujeme si, že tím blahobytem ve skutečnosti trpíme, ztrácíme své přirozené schopnosti a jako lidstvo postupně slábneme po všech stránkách, což je ovšem vodou na mlýn mnoha dnešních společností uctívajících ekonomické náboženství, jejichž cílem je právě nás v tomto pocitu blahobytu a dřímajíce udržet. Už bylo ale dosti filozofických slov.

Informaci o pobytu ve tmě jsem v hlavě nosil asi dva roky

Čas od času jsem postřehl v médiích rozhovor s lidmi, kteří sdělovali své zážitky, jež se často velmi lišily. Navíc, jak se říká, prožitá zkušenost je nepřenosná a způsobů vnímání je na světě 7,5 miliard. Zábavné je, že ono osudné vnuknutí myšlenky zažít tuto zkušenost také, přišlo při jednom z mých otužovacích pobytů ve vodě v lednu 2019. Aby jste mohli setrvat v ledové vodě po určitou dobu, je velmi přínosné a žádoucí odpojit hlavu a mysl od aktuálního vnímání subjektivních pocitů nepohody, diskomfortu a pokud možno zbavili se všech myšlenkových pochodů v hlavě, čili čistá hlava a klidná mysl .

Proč jsem to nezkusil už dávno? 

A tak v lednový večer trávíte čas v ledové vodě. Posloucháte meditační hudbu. Snažíte se na nic nemyslet a najednou přijde ona myšlenka a moment, vnuknutí, při kterém si říkáte: “Proč jsem to nezkusil už dávno?”

Věřte nebo ne, ještě ten večer jsem přišel domů a začal pátrat po lokalitě, na kterou bych se mohl obrátit, neboť těmto vnuknutím a intuici vkládám velkou důvěru.

Mým ideálem byla lokalita, kde to lidé provozují zejména srdcem, z vlastního přesvědčení a ne pouze jako snadný, nenákladný předmět podnikání. Velmi příjemným, mi blízkým vystupováním a komunikací na mne zapůsobil pár Tomáša Lenka z Lomce u Kutné Hory. Tam kromě vřelé a přátelské komunikace vynikali od konkurence také nízkou úrovní nákladů, které představovaly 1000Kč rezervační poplatek. Zbylá výše byla dobrovolná.

K porovnání, v negativním slova smyslu, uvádím například Čeladnou, kde si účtují 2000Kč za den. Má volba tedy padla na Lomec u Kutné Hory. Každý tento pobyt končí ranním východem slunce, jež symbolizuje myšlenku, že začíná opět něco nového. To představuje z pohledu ročních období také jaro. Zvolil jsem tedy jarní čas od 27. dubna do 4. května.

Ale proč jsem vůbec chtěl zkusit pobyt ve tmě jako takový?

Musím přiznat, že mou prvotní myšlenkou byla osobní výzva, zda li to zvládnu, neboť těch domněnek, jak je to šílené, skoro nemožné, jsem do té doby slyšel spoustu. Dále mne však také zajímalo, jestli tato zkušenost se mnou nějakým způsobem vnitřně zacloumá, zda mi nastaví jiné zrcadlo, než ve kterém jsem zvyklý se vidět, nebo zda li to změní, vyvrátí některé mé zásady, které tvoří v jistém slova smyslu také mou železnou košili.

Celý příběh bych začal od předchozího dne mého nástupu

Byl to pátek, kdy jsem začal ranní směnou na rehabilitaci v Holešově. Skončil v 15 hodin a na 16.hodinu jsem přejížděl do mé praxe ve Zlíně. Zde jsem pokračoval mými klienty. Domů jsem přijel kolem deváté hodiny večer, vyložil jsem věci a jel s autem za automechanikem. Chtěl jsem totiž dopřát také mému autu týdenní lázeňský odpočinek. Vrátil jsem se po desáté hodině, udělal si lehkou večeři, zahrál na kytaru, pustil Jana Krause. No prostě žádný spěch. I přes to, že jsem o půl 2 ráno vyjížděl směr Lysá hora, abych dodržel předsevzatý harmonogram svých aktivit.

Ráno jsem tedy vyrazil na Lysou, abych si udělal ještě trochu “hlad po odpočinku“ a také abych si cestou půjčil od kamarádky Barči (za což jí patří velký dík, pozn. red.) tibetskou meditační mísu, jež byla na skromném seznamu věcí, které jsem si chtěl vzít.

 

Domů z Lysé jsem přijel o půl 9 ráno. Dal jsem si vanu. Sbalil věci, pustil si ke snídani Simposny (abych měl v hlavě do zásoby…). A půl desáté mě nabírala kamarádka Radka. Ta mi poskytla odvoz do Kutné Hory, kde jsme oba k našemu zahanbení zjistili a s údivem ve tváři prvně poznali kulturně historické centrum spolu s chrámem sv. Barbory, který je údajně dokonce na seznamu památek UNESCO.

Dali jsme si oběd a popojeli do nedalekého Lomce, kde jsme dorazili zhruba v 16 hodin. Tady se naše cesty s Radkou rozešly a já šel skrze branku přes dlouhou zahradu směrem k domu, kde mě čekal Tomáš, aby mne přivítal.

Perníková chaloupka

Nutno říci, že onen dům, kde Tomáš s rodinou žijí, vypadá jako větší perníková chaloupka ze dřeva, lemovaná po bocích a kolem oken bílými linkami. S Tomášem jsme si podali ruce, rovnou nastolili tykání a pak mi šel ukázat mou chatku. Neustále byl pobavený, že jsem přijel o dvě hodiny dříve. Zároveň ale zároveň dodával, že můžu klidně trávit čas na zahradě. On se mezitím bude věnovat opravě sekačky a pak za mnou přijde a sdělí mi organizační informace. Já jsem však bez většího otálení počkal, až Tomáš domluví, hodil jsem batoh do kouta a padnul do postele s flegmatickým vědomím „však on zase přijde a vzbudí mě“.

Tomáš po asi 2 hodinách skutečně přišel za mnou na chatku. Popadal se smíchy za břicho, když mě už musel probouzet v posteli. Vysvětlil mi tedy základní organizační instrukce, jakým způsobem bude nosit jídlo, vybavení chatky, úniková nouzová hesla (vtip). No prostě vše, co by se mohlo hodit!

A tak tedy začal můj pobyt

 Po Tomášově odchodu jsem šel do předsíňky, kde se za bojlerem nacházel vypínač světla, bez váhání jsem zhasnul a šel spát.

Chatka se tedy skládala z jedné hlavní místnosti, o velikosti menšího pokoje, která disponovala postelí, klimatizací, karimatkou, meditačním polštářkem a klasickými traktorovými sluchátky pro potřebu absolutního ticha. Při prvním pohlédnutí na sluchátka jsem byl lehce pobavený. Na druhou stranu si myslím, že sluchátka jsou třeba zejména v případech, kdy jste na 14 a více denním pobytu. Letos už tam byla paní na 7 týdnů – 49 dní, což je údajně doba pro znovuzrození vaší duchovní podstaty. Při takových delších pobytech je asi potřeba chatku čas od času řádně vyvětrat, občas musí také Tomáš kolem chatky posekat trávu apod.

To jsou tedy situace, kdy se i sluchátka mohou pro absolutní klid a eliminaci rušivých faktorů hodit. Dále chatka disponovala malou předsíňkou, kde se nacházel sprchový kout, záchod a umyvadlo. Zde mi Tomáš nosil jídlo. Tomáš chodil s jídlem nahodile jak mu to během dne vyšlo, čímž vám trochu rozhodí vaše ponětí o čase. Pokaždé vždy třikrát hlasitě zaklepal, počkal na mé zaklepání, které signalizovalo mou připravenost – zavření dveří od hlavní místnosti a ideálně zakrytí oči, jelikož pod dveřmi od předsíňky pronikalo malé množství světla.

Jídlo jsem si užíval

Při této příležitosti musím vyzdvihnout kvalitu přinášeného jídla. Měl jsem přání přípravy vegetariánského jídla, které se skládalo z polévky, hlavního jídla, dezertu, ovoce a často také dózy s klasickým slazeným musli, které bych za normální situace s opovržením odmítl, ale za stávajících podmínek to pro mne byla velmi příjemná kratochvíle a chuťový požitek, takže jsem jej vždy s povděkem přijal.

K tomu jsem dostal termosku s bylinkovým čajem, který se každý den lišil. S tím jsem musel vystačit do dalšího dne. Musím říct, že “čas krmení“ v kombinaci s chuťovým požitkem a omezeným množstvím jídla pro mne představoval euforické vyvrcholení dne, na které jsem se pokaždé velmi těšil.

Při takových podmínkách, kdy vás od jídla nic nerozptyluje, máte jej určité omezené množství a veškerou pozornost věnujete aktuální přítomnosti a jídlu samotném, si takových okamžiků velmi vážíte a s výrazným chuťovým prožitkem jídlo konzumujete.

Vzpomínky na menzu

Asi vám nyní v hlavě naskakuje představa, jakým způsobem se stravujeme v našem běžném životě. Pamatuji si období stravování ve školní menze. Tam přicházeli mnozí studenti se sluchátky na uších, které si dokonce občas nesundali ani při komunikaci s ostatními. Jiní se často v kyfotickém sedu hrbili hledíce na své telefony položené na stole vedle talíře. Při tom do pusy strkali sousta div si vidličkou v samé nevědomosti nevypíchli oko…

Bohužel mám dojem, že u mladších generací tyto zlozvyky můžeme vidět ještě častěji. Nevědomé prožívání přítomného okamžiku v praxi. Nemám rád otázku, zda je něco správné, nebo špatné, neboť každý dokážeme v hlavě vymyslet spoustu výmluvných odpovědí, tudíž nepadne jasná odpověď a tak se raději ptám, je to přirozené?

Při upřímném zodpovězení na tuto otázku si mnohdy také odpovíme, zda je to pro naše tělo dobré či nikoliv. Jeden moudrý muž, tibetský mistr, na otázku mistře jak to děláte, že dokážete meditovat prakticky neustále celý den odpověděl, když spím tak spím, když jím tak jím. Jinak řečeno, nespočívá meditace a vědomé prožívání právě na tomto principu?

První dny jsem odpočíval

První dva dny probíhaly ryze odpočinkově a uplynuly velmi rychle. Pokaždé jsem byl překvapený, že je tady Tomáš opět s jídlem. Po prvních dnech odpočinku, které tvořil převážně spánek, se intervaly mezi jídly začaly prodlužovat a subjektivní plynutí času se velmi zpomalilo.

To je podle mě okamžik, kdy končí doba pasivního odpočívání a dospávání. Okamžik, kdy tma v kombinaci s tichem začíná na vaši mysl opravdu působit. Z mého pohledu hlavním účinkem pobytu ve tmě a tichu je zklidnění mysli, zbavení se veškerých odstředivých impulzů, které poutají naši pozornost od – středu, myšleno našeho nitra. Zde se nachází místo našeho autentického já, vědomí a zároveň také naše emocionální paměť.

Nevytěsněné vzpomínky, slyšeli jste někdy ten pojem?

Vytěsnit, no dobře a odkud? Možná právě to je ten důvod, proč nahání spoustě lidem pobyt ve tmě strach a obavy. Ať už je naše emocionální nitro zaplněné čímkoliv, ať za tím vším stojí naše pochybení, zlé úmysly, kterých nyní litujeme, pocity křivdy, zrady nebo cokoliv dalšího, přijde mi velmi zajímavá myšlenka, že paradoxně tím největším strašákem pro sebe sama, jsme ve skutečnosti my sami ve svém nitru.

Ať už máme finanční nezávislost a dopřáváme si veškeré tužby s většinou krátkodobým pocitem uspokojení, nebo řešíme existencionální problémy. Vždy se jedná o odstředivé situace. Neurofyziologové tvrdí, že kapacita našeho emocionální mozku je nekonečná. Proto je dobrý regresní psycholog schopný dostat se s vámi do kterékoli etapy vašeho života. Vybavit vám přesně ty pocity, které jste tenkrát měli a zde vzniklé emoce tzv. odblokovat.

Pokud si v životě vláčíme spoustu takových potlačených vzpomínek a s nimi spojených emocí, je to podle mne ten důvod, proč se spousta lidí bojí tohoto pobytu a podvědomě bojí sebe sama, což může také vyústit v nedostatek sebelásky, kterou pokud v sobě nemáme, těžko můžeme projevovat vůči ostatním lidem. Určitě jste slyšeli o všemožných prožitcích ve smyslu halucinací, živých snů a podobně, které lidé často zažívají při takovém pobytu.

Bílé světlo

Já musím říci, že zhruba od třetího dne jsem začínal občas mít vizuální vjemy, které vypadaly jako pulzující bílé světlo, které mělo určitou frekvenci, přicházelo někdy zprava, někdy zleva. Osobně bych to připodobnil blýskající se vodní hladině, na kterou dopadají sluneční paprsky. Zajímavé však bylo, že vnímaní tohoto světla nereagovalo na zavření ani otevření očí, ale dalo se velmi dobře vědomě rozdýchat.

Stačil jeden vědomý, plynulý a plný nádech ideálně s technikou dechové vlny z břicha postupně do hrudníku a světlo bylo pryč. Jiné esoterické prožitky jsem za celý týden neprožil.

Ku příkladu soused z vedlejší chatky, starší pán, před naším odjezdem popisoval velké množství živých snů. Poslední noc za ním údajně přišla také jeho dcera, opakovaně si zakrýval oči svýma rukama, ale ona tam stále byla.

Dle mého názoru, živé sny a různé halucinace jsou projevem vašeho emocionálního nitra, které se vám snaží tímto způsobem něco sdělit, komunikovat s vámi. Myslím si, že takové prožitky mohou být někdy velmi intenzivní. Také mohou mít významný praktický dopad na váš život i po ukončení pobytu.

Působí to na každého jinak

Pobyt ve tmě může tedy na člověka zapůsobit velmi individuálně, v závislosti na již výše zmíněném stavu vašeho emocionálního nitra, vašich dosavadních prožitcích, vaší vnímavosti a morálních vlastnostech. Nevytvářejte si prosím domněnky na základě mých zkušeností nebo na základě zkušeností druhých, neboť každý člověk je individualita s osobním životním příběhem a tudíž každý pravděpodobně tento pobyt prožije jinak.

V mém případě mi k pocitu dobré nálady a pohody velmi pomohly studené sprchy, které mohu jen doporučit. Můj denní program tedy spočíval ve studených sprchách, rozvrženém jednom jídle denně, troše jógy, hraní na kytaru a meditační mísu.

Vedle toho mi zbyla spousta času na prosté ležení a koukání do stropu, vědomé dýchání a také na mé vzpomínky. Velmi hezky a detailně jsem si například zavzpomínal na období mé střední školy, na což jsem do té doby jakoby “neměl čas“.

Častou domněnkou bývá také ztráta orientace v čase a prostoru. Osobně jsem chatku předem detailně nijak nezkoumal a problémy s orientací jsem neměl. Ovšem, pohyboval jsem se po stereotypních trasách a je dobré dávat si věci na totéž místo. Na druhou stranu byla mnohdy zábava hledat ponožku nebo trsátko od kytary.

S časovou orientací jsem měl do jisté míry problém

Vzhledem k cirkadiánnímu rytmu jsem měl v určitý čas větší potřebu spát nebo bdít. Také jsem byl schopný pocitově odhadnout, zda je tomu zhruba 24 hodin od posledního jídla. Samozřejmě jako podle hodinek tomu nebylo, ale na hodině, dvou nebo třech v daných podmínkách nesejde.

Výhodou v časové orientaci, jak jsem během pobytu zjistil, bylo jarní období. Když jsem se totiž absolutně ztišil, bylo možné přes den slyšet zpěv ptáků a v noci kuňkání žabek. Ke konci pobytu mi jídlo přinesla také Tomášova žena Lenka, se kterou jsem se dosud nesetkal. Požádala mne, jestli může vstoupit dovnitř, představila se a začala mi vysvětlovat instrukce k ukončení pobytu

Jak probíhal konec pobytu?

Bylo velmi zábavné uvědomit si odehrávající se setkání dvou lidí, kteří se vzájemně seznámili, komunikují spolu, ale absolutně chybí vzájemný vizuální obraz. Konec pobytu tedy probíhal tím způsobem, že Lenka mi přinesla přednastavený digitální budík, který nijak nesvítil a umístila jej do předsíňky.

Budík byl nastavený na 4 hodiny ráno a já jsem měl za úkol v tento čas vstát a pomalu otevřít dveře od chatky a sednout si do dveří. Účelem byla postupná adaptace oči během ranního svítání. Musím se přiznat, že jsem si i tyto pokyny opět trochu modifikoval.

Venku byla totiž docela zima. Já jsem tu noc poměrně málo naspal a tušil jsem, že nad ránem bych mohl ještě něco naspat. Neměl jsem však k dispozici žádný zdroj světla a potřeboval jsem přenastavit budík na 8 hodin ráno. Musel jsem tedy klepající se a popíjejíc čaj z termosky počkat alespoň na minimální rozbřesk, nastavit budík a šel si opět lehnout.

Do 8 hodin jsem nakonec krásně usnul. Ráno jsem již radostně vstal, pootevřel dveře od chatky a již za mírného světla jsem si šel dát poslední studenou sprchu. Poté jsem si postupně začal balit osobní věci, uklidil chatku… Radostně si zahrál na kytaru. Tou dobou jsem měl velmi oblíbenou písničku od Tomáše Kluse – Napojen, jejíž slova jsem vnímal velmi aktuálně a smysluplně.

Rozloučení

Poté jsem se rozloučil s chatkou a místním velmi pozitivním klimatem Tomášovy zahrady plné ovocných stromů, keřů, zahrádky, pobíhajících slepic. Následně jsem požádal Tomáše o odvoz na nedaleké vlakové nádraží do Kutné Hory. Odtud jsem pokračoval do Olomouce, kde mě čekal zase opačný, noční program, aby bylo tak říkajíc opět vše v rovnováze. O tom ale třeba někdy příště.

CARPE DIEM

Publikováno

Ranier – Som ve Tme preto aby som sa prijal

objetí sebe sama ve tměVnutri je to vsetko relativne. Neplynie tam cas a nie je tam nik okrem vas samych. Myslim, ze je v uvodzovkach trosku jedno na aku dlhu dobu pobyt absolvujete, pokial teda presiahnete aspon prve tri-styri dni. Kedze vnutri cas nie je, tma si vas tam ponecha pocitovo pre vas tak dlho, ako uzna ona za vhodne.

Mne jeden den v tme trval pocitovo tak 3-4 dni. Cize som mal pocit, ze som tam zavrety aspon dva tyzdne.

Proces terapie tmou nezacina ked zhasnete v chatke svetlo.
Zacina uz vtedy ked sa odhodlate pre booking 2-3 mesiace vopred a poslete peniaze na ucet. Pretoze to su prve otazky a schyzy ked vstupite do tmy. “Preco som tu? Ved tu stracam cas a este aj peniaze.”

Proces zacina uz tam, ked si najdete tyzden cas, aby ste do tmy vstupili.
Pretoze prave toto mnoho ludi, ktorym som o tom rozpraval, odradilo.

Najtazsie bolo zhasnut svetlo

Este teraz som pocitil v kostiach ten tazobny pocit, ked som sa rozhodol zhasnut. Podarilo sa mi poriadne spat len prvu noc. Potom to uz bol velky boj.

Prve tri dni su naozaj o niecom inom ako tie dni potom. Docela rychlo som si nato vsetko tam zvykol.

Za prve tri dni

Za prve tri dni som mal pocit, ze som si uz vyriesil vsetko co som v tej tme mal a ze by som uz vlastne mohol ist domov. Presiel som si cely zivot, vsetkych ludi, vsetky zazitky. Mnoho ludom som odpustil, niektorym podakoval a taktiez som sa snazil odpustit sebe samemu.

Na terapiu som ale prisiel s mojou priatelkou, ktora bola v chatke vedla, tak som si povedal, ze to vydrzim do konca pobytu aspon kvoli nej.
Vsetko mi sice hovorilo, ze mam ist odtial von, ale to vasa mysel presne chce. Chce vam pomoct z neprijemnej situacie a z kratkodobeho hladiska to je dobre, ale z dlhodobeho by vas ten predcasny unik pravdepodobne len zacyklil.

Stvrty den bol o ociste

Chodil som na zachod asi kazdych 15 minut niekolko hodin (casovy odhad hodnotim len pocitovo). Nechapal som co sa to so mnou deje. Bol som cely spoteny. Nedalo sa mi spat, nemal som chut jest a nemohol som uz ani lezat,
pretoze postel mi uz prisla strasne neprijemna, tvrda a moj chrbat trpel.
Snazil som sa trosku cvicit, lezat na zemi, sediet, kricat, valat sa, nerobit vobec nic a aj tak to bolo stale narocnejsie.

Kazdou chvilou mi prichadzali nove uvedomenia, ktore mi ukazali, aky som bol naivny, ked som si myslel ze za prve tri dni som dostal vsetko co som mal.
Pocitil som aj ze sa mi otvorilo nieco, co by sa dalo nazvat tretim okom a dostal som velke poznanie, ale toto by som si nechal este zatial pre seba.

Snazil som sa cele tie dni si nepripustit, ze je v tej chatke aj niekto alebo nieco ine okrem mna. Cloveka tam napadnu rozne veci a dokaze sa namotat na hocico. Vedel som, ze ak by som to co i len z casti dovolil, tak by som sa od strachu asi zblaznil. Takze nie, nic ine a nikto iny tam okrem mna nebol. Bol som to len ja sam proti sebe.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca

Pred poslednou nocou sli tie minuty a sekundy pomalsie ako kedykolvek predtym. Ten nepojem o case a ta nekonecnost casu v tej tme je nieco, co ani nedokazem opisat. S poslednym prinesenym jedlom som sa dozvedel, ze rano ked vyjdem z chatky, budem tam sam.

Nikto z toho tyzdna to nevydrzal do konca. Neviem ci tam bola tie dni nejaka ina narocnejsia energia, alebo ako to nazvat, ale bol pre mna sok, ked som sa dozvedel, ze rano tam budem sam, a ze ani moja priatelka uz nevydrzala a sla este pred par dnami domov. V ten moment som plne pochopil, ze tam nie som kvoli nej a ani kvoli nikomu inemu, ale len kvoli sebe.

Som vo tme len kvoli sebe

Bol to moment, kedy mi zacalo vsetko dochadzat. Predsa len, ostava vam poslednych par hodin, vsetko zacina byt este intenzivnejsie. Ak som bol dost zniceny psychicky a fyzicky bez spanku dovtedy, tak som vlastne este vobec nebol. Posledny vecer bol nieco, co mi parkrat polozilo ruku na klucku vonkajsich dveri.

Rozsvietit som ale z nejakeho dovodu nedokazal. Vzdy som sa vratil naspat do postele. Cele uvedomenie toho pobytu prislo prave vtedy

Som tu preto aby som sa prijal

Som tu preto aby som prijal sameho seba presne takeho aky som. So vsetkym chybami a vecami, ktore na sebe nemam rad, pretoze len tak to mozem byt skutocne ja.

Az mam slzy v ociach ked o tom pisem. Lenka a Tomas boli uzasni radcovia a pomocnici v tej tme, ked mi venovali par svojich minut casu na rozhovor.

Prislo este par narocnych chvil

Ked som nadranom rozvalil dvere chatky von a naivne si myslel, ze uz to bude len lepsie, pretoze som to cele zvladol, prislo este par narocnych chvil.
Vonku bolo asi -15 stupnov, zacinalo svitat a co bolo najhorsie, sneh ktory inak milujem, bol to rano uplne vsade.

Co je pre vase oci uplne najhorsie, pretoze je to strasne vela svetla, ktore sa vam zo snehu odraza.

A tak som tri nekonecne hodiny trcal z chatky polkou tela von a polkou dnu.
Bola mi neopisatelna zima, ale musel som tam byt, aby si moje oci zvykli na svetlo skor nez vyjde uplne slnko.

Kym si oci zvyknu

Na internete ludia pisali nieco o polhodine kym si oci zvyknu, mne to trvalo tri hodiny, pocas ktorych mi bolo na vracanie a motala sa mi cela hlava, takze som len dokazal lezat, pit obcas vodu a zvladnut tu zimu a ukoncit pobyt ve tme.

Sadnut po tom vsetko este do auta a dostat sa do Prahy v pocasi ked je vsade sneh a musite ist obzvlast obozretne a opatrne bolo tym poslednym bonbonikom celeho tyzdna.

Je to cele konecne za mnou

Ako som uz nabehol na dialnicu do Prahy, prislo zrazu nieco neopisatelne, ked som sa zrazu zacal smiat a kricat tak, ze z toho este teraz mam zimomriavky.
Vedel som ze az v tento moment to je cele konecne za mnou. Cele telo bolo nabite euforiou a dusa chcela vyletiet von od stastia.

Myslel som, ze ked som posledne 3 noci a dni skoro vobec nic nespal, ze len pridem domov a padnem od unavy. No to naval energie co do mna v aute prisiel ma dobil na cely den a vladal som este cely den fungovat a uzivat si kazdy moment.

Mnoho veci a uvedomeni prichadza este aj teraz

Citim ako som si posilnil, ludovo povedane, ducha. Je toho mnoho a pobyt v tme bolo to najnarocnejsie, co som v zivote zazil. Ked si nato cele spomeniem, som stastny. Neopisatelne.

Naozaj,

Rainer

Publikováno

Darinka – Dovolila som si dôverovať a veriť ľuďom i sama sebe

Môj týždeň v tme

Bolo mi nad slnko jasné, že sama by som sa do takejto aktivity nikdy nedala. Netajím sa tým, že bola vyprovokovaná iným človekom, ktorý vedel to, čo som ja ani netušila, alebo som si to nechcela priznať. Ten človek je pre mňa vzácnou bytosťou a nepripadalo do úvahy odporovať mu.

Nemalo význam odkladať to na zajtra

Ak som teda bola poverená absolvovaním týždňa v tme, vedela som, že pre to aj niečo musím urobiť. Nemalo význam odkladať to na zajtra, pozajtra, o týždeň, či mesiac. Nuž som si „vygúglila“ Týždeň v tme. Klasika. Počítač na mňa „vypľul“ stranu linkov. Klikla som hneď na prvý. Vysvietilo sa mi: lecba-tmou.cz. Prezrela som to, ako možnú alternatívu. Jasné, išla som hľadať ďalej. Druhú, tretiu alternatívu… Hm, tá druhá bola na mňa príliš sofistikovaná. Tiež ponúkali úplnú tmu v izbe s príslušenstvom, ale… Bolo treba lekárske vyšetrenie, či je adept zdravý. Plus k tomu ponúkali neustálu lekársku starostlivosť pre prípad potreby. Samozrejme, cena už bola v úplne iných číslach. Vysokých na môj vkus. Tá tretia na Slovensku ma nenadchla.

Že by tie moje české korene?

Jedno mi bolo jasné, túžim, ak mám niečo také zažiť, malo by to byť čisto prírodné a spontánne a bez lekárskeho dozoru. Kde inde si mám zažiť niečo tak delikátne ako v lone čistej prírody? Tak som sa pekne vrátila na začiatok a išla som za hlbšími informáciami. Miesto? Lomec. Hm, kde to asi je? Pozerám… Čáslav. No nie je to koniec sveta, dákych 300 kilometrov. Ponuka: „Tři svatyně: východní, jižní, západní. Severní zatím nemáme, stavíme.“ Jedná sa o samostatné chatičky s plochou 22 m2. S možnosťou kúrenia i chladenia. Príslušenstvo sprcha a splachovací záchod. „Strava 1-krát denne, prinášame sami.“ A bolo rozhodnuté. 

Našla som aj voľný týždeň v čase od 2. do 9. septembra. A niečo ma priviedlo k voľbe Západnej svätyne. Vyplnila som formulár, a poslala. Obratom prišla odpoveď s predbežnou rezerváciou.

Život plynul ďalej

Život plynul ďalej svojim tempom a dianie malo vlastný scénár. Prišlo obdobie, kedy ma začal naozaj obracať a lámať moje odhodlanie ísť do tmy. Vždy je to tak: Ak máme NIEČO ZÁSADNÉ a ZMYSLUPLNÉ vo svojom živote NAOZAJ VYRIEŠIŤ, vyskytne sa VŽDY mnoho komplikácií, ktoré nám „bránia“ ísť za svojim cieľom. Samozrejme, že som nebola výnimkou. Moja „pračka“ sa krútila na plné obrátky. Áno – nie, áno – nie!

Začala som sa tešiť na pobyt v tme.

Nakoniec svitla sobota 2.septembra a po raňajkách som vyrazila na cestu. Keď už ÁNO zvíťazilo, nič som viac neriešila a len som si užívala cestu. Doslova všetko. To čo sa dialo pre mňa začalo mať akýsi nový rozmer. Farby boli farebnejšie, vône boli voňavejšie, ľudia boli láskavejší. 

Cesta ubehla ako nič

Zrazu som už len bola na mieste a registrovala vo svojich obavách Tomášov hlas: „Neboj! To dáš! To nic není. Jenom zhasneš, až budeš připravena. Není to vězení. Kdykoliv můžeš vyjít ven, kdykoliv můžeš zažnout. Záleží jenom na tobě.“ Nakoniec som zhasla.

Nastala Tma

Bolo mi zima a spočiatku sa nič nedialo. Čas sa vliekol a mimovoľne začali v hlave bežať spomienky. Rôzne, z rôznych životných etáp, zdanlivo spolu nesúvisiacich. Niekedy som sa musela smiať, inokedy som opäť cítila svoju vnútornú bolesť. Bolesť v srdci. Tá ma sprevádza vlastne celý život… Od ranného detstva.

Prišli sny a temný hluk

Chatička vibrovala a ja vytrhnutá zo sna som si opäť pripadala prepadnutá temnými silami. Hrôza. Počúvam, hodnotím. Čo s tým? Ešte to zosilnelo. Zatajil sa mi dych. A potom… Jasné! Veď to je nejaký kultivátor! Dnes je predsa pondelok a je skoré ráno. Veď sú tu polia navôkol. A ľudia potrebujú obrobiť pôdu! S úsmevom mi odľahlo. Žiadny nájazd negatívnych energií sa nekoná!

Niedialo sa nič mimoriadne ani nadprirodzené

Načítaného som mala až-až, takže ťažko sa od toho bolo odosobniť. V tom rozpoložení som uvítala Tomášovu návštevu a rozhovor s ním. Bol vskutku inšpiratívny a posunul ma kus ďalej. Došlo mi, že problém si nosím stále vo svojom srdci a záleží len na mne, ako sa s ním vysporiadam. Že na to musím ísť trošku iným spôsobom.

Potom sa to celé pohlo

Ležím na chrbte a pred sebou vidím obraz. Prekrásny. Farebný, jasný. Ostro vykreslená každá podrobnosť. Kochám sa pohľadom. Vtedy prichádza poznanie. Veď je to len sen. Veď ja vskutku spím a ono sa mi to len sníva. Hm tak otváram oči, a… Obraz nezmizol. Zieram v úžase na to. Oči dokorán otvorené, obraz bez zmeny. Je tam! BOŽE! Ty si čarodejník! Veď ja nespím a vidím ten tvoj výtvor. Je úplne reálny! Ďakujem ti BOŽE!!!

 

Zajtra svitne sobota

Čas sa napĺňal deň, po dni a uvedomila som si, že je piatok. Zajtra svitne sobota a ja pôjdem domov. Konečne! Konečne? Chcem to vlastne? Ani nie. Usmiala som sa. Vedela som, že je to nezmysel. Chcela som ísť predsa domov!
Takže, keď svitla sobota ráno, otvorila som vstupné dvere – a… Zhlboka som sa nadýchla a užívala som si. Úsvit, čerstvý vzduch a neskutočný pôžitok z otvoreného priestoru čistej prírody.

Potom už bolo len: „Tak ešte raz za všetko ďakujem, Tomáš a Lenka! “, a odjazd domov. Moja misia bola splnená. Dovolila som si DÔVEROVAŤ A VERIŤ ĽUĎOM I SAMA SEBE!

Publikováno

Tereza – jste tam jen Tma a vy

Ahoj Tomáši a Lenčo!

Moc ráda posílám zpětnou vazbu i povzbuzení všem, kdo o pobytu ve tmě uvažují.

Návrat k sobě samé

Pro mě byl pobyt ve tmě doslova návrat k sobě samé. Dostala jsem konečně možnost zpomalit svůj proud myšlenek a zůstat dostatečně dlouho s těmi, které si už tak dlouho říkaly o pozornost. Ne, že by to bylo to, pro co jsem si do tmy přišla – myslela jsem si, že si potřebuji promyslet co chci dál v životě dělat, jak chci, aby můj život vypadal, ale stalo se něco úplně jiného, a bylo to přesně to pravé.

Bez rozptýlení okolního světa 

Pobyt ve tmě bylo překvapivě obyčejné, prosté bytí sama se sebou tak, jak se důvěrně znám, se všemi otázkami, které si některé pokládám už dlouho a odpoveďmi, které si na ně už dlouho dávám. Žádní démoni na mě z temných koutů mé mysli nevyskákali. Tedy žádní noví, které bych neznala 🙂 . Žádné otázky, které bych si nikdy nepoložila, žádné odpovědi, které bych nikdy neslyšela. Všechna zásadní dilemata a otazníky, které jsem si do tmy přinesla, jsem podvědomě znala, a “věděla”, co bych s nimi měla nebo mohla dělat, ale rozptýlení okolního světa mi vždycky dávaly možnost je na chvíli odsunout na někdy jindy, potom, až to nebude tolik nepříjemné nebo tolik bolet, tak složité, únavné atd…

Čas a klid

Co se oproti žití “venku” změniloi? Byl to právě čas a klid, který mi tma umožnila se všemi odsouvanými tématy strávit.  Naplno a do hloubky si je uvědomit… Dostatečně je prožít a procítit, abych je mohla nechat odejít nebo s nimi dál zůstávat v míru.

Zkušenost

Tato obyčejná zkušenost se v čase proměňuje v hluboký spirituální zážitek, který se víc a víc rozprostírá do hloubky a šířky, a zkušenosti a zážitky z něj se uplatňují prakticky ve všech oblastech mého života.

Děkuju za to Tomáši a Lenko i vám. Starali jste se o mě opravdu jako o vlastní a bylo to úžasné i díky vám!

Každému, kdo o pobytu ve tmě uvažuje ho doporučuji – je to akt úcty a lásky sám k sobě a udělá pro vás přesně to a jen to, co potřebujete. Nemějte obavy, nejde to jinak, jste tam jen tma a vy. 🙂

S láskou Tereza

Publikováno

Pavel – Ve Tmě spadly okovy mé představivosti

Hojky,

tak trochu se zpožděním píší ohledně svých zkušeností z týdeního pobytu ve tmě. Šel jsem do toho s tím, že většinu času strávím meditací, kdysi jsem totiž cvičil jógu a tam jsme občas meditovali. A jejikož se mi to líbílo, tak jsem si naplánoval to ve tmě meditačně rozjet ve velkém. Ale ouha, meditace mi tam vůbec nešla, ani ťuk. Tak jsem si musel najít náhradní program, v mém případě to bylo vymýšlení příběhů. Nahodil jsem ve své mysli nějaké téma a situaci a  následně nechal svou fantazii, aby z toho udělala nějakou story. Já jsem pak jen jako nezávislý pozorovatel sledoval, co se z toho vyvine a co má fantazie vymyslí a kam mne příběh dovede.

Má fantazie se chovala jako semínko pouštní růže

Semínko dlouhé roky v suchu čeká na to, až zaprší a ono pak může nádherně vykvést. Stejně tak má fantazie byla v normálním životě přikována na řetězu, ale v dlouhodobé tmě okovy spadly a má představivost se rozjela na plný výkon. Sám jsem byl převapen tím, co všechno je mé vědomí (či podvědomí) schopno vymyslet. Při sledování svých fantazií jsem byl v jakémsi tranzu či polospánku a čas utíkal rychle. Když jsem ale ve tmě svou mysl ničím nezaměstnal, tak jsem se nudil a čas utíkal strašně pomalu.

Další věc, která stojí za zmínku, byly sny

Nikdy v životě jsem neměl tak reálné sny, které bych si po vzbuzení pamatoval a v kterých jsem mohl (někdy) vnímat pocity těch snových postav. V jednom případě sen dojížděl ještě v situaci, kdy jsem už byl vzbuzený. Myslím, že se tomu stavu říká lucidní sen.

Stravování

Vaše vegetariánská strava mi docela chutnala (až na tu dýňovou polévku, co jsem měl naposled), ale já měl na maso už takovou chuť, že jsem cestou domů  usel na první benzince zastavit a dát si masovou bagetu. Dlouho jsem si na žádné tak nepochutnal.

Dále mám jednu technickou připomínku. Když jsem po týdnu vyšel poloslepý ven z chatky, tak mne hned za dveřmi bodla do oka větvička stromu nebo keře. To samé se opakovalo o pár minut později, když jsem se procházel v raním šeru po zahradě. Doporučoval bych ty větvičky ocvikat, aby lidem vyššího vzrůstu  jako jsem já) tohle nehrozilo.

Na závěr mám jedno vysvětlení

Když jste za mnou na střídačku oba do chatky chodili s jídlem, oba jste na mne působili jako těžcí sympaťáci. Plánoval jsem v tu sobotu po ukončení pobytu na vás oba počkat a s oběma dát delší řeč… ale po vylezení z chatky mne postihl takový stesk po domově, že jsem po hodině aklimatizace prostě sedl do auta a jel.

Pavel

Publikováno

Radka – Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná

Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?

O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.

Stálo za to si počkat

Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.

Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.

„A co tam budeš dělat?“

Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.

Šla jsem raději pěšky

I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.

Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou

Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.

Zachování řádu

Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.

Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.

Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.

Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.

Bylo těžké oddělit se od světa

Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.

Poslouhala jsem dění mimo svatyni

Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.

Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.

Beze světla se mi přemýšlelo odlišně

Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.

Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.

Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.

Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.

Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.

Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit

Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.

Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.

Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.

Hojnost jídla

Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.

Ve tmě toho potřebujete strašně málo

Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.

Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…

Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.

Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.

Vyrazila jsem vstříc světu venku

Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.

Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.

Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.

Návrat ze tmy pro mě byl poučný

Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.

Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.

Měla jsem si po všem oddychnout

Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.

Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?

I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.

 

Ráda bych se napřesrok vrátila

Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.

Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.

Ráda se znovu vrátím

Radka

Publikováno

Eliška – Tmě je důležité se nebránit

Pobyt tmou byl pro mě zajímavou zkušeností, příště bych volila místo 2 dnů týden. Tma byla příjemná, měkoučká, plně prostupující. Zvykla jsem si na ní překvapivě velmi rychle, nebránila se jí, ztratila pojem o čase. Bylo to pro mě osvobozující – za ničím se nehnat, prostě jen tak být a vnímat svoje tělo.

Když mi pobyt skončil, šla jsem se podívat na východ slunce. Byl nádherný a pocítila jsem hlubokou vděčnost. Na pobytu jsem si uvědomila, jak je důležité se tmě nebránit, když nás přijde navštívit a namísto toho ji poděkovat. Jak jinak bychom si pak mohli vážit světla? 🙂

Přeji vám krásné podzimní dny, plné pestrosti a lásky

Eliška

Publikováno

Vít – po pobytu ve Tmě vím, že mám být spokojený s malými pokroky

Zavřel jsem dveře a ležérně se opřel o dřevěnou zeď. Neměl jsem kam spěchat. Pohlédl jsem do tmy kolem sebe a ověřil si, že nic nevidím. V hlavě mi začala znít známá píseň The Sound of Silence.

“Paráda, jsem tady… A co teď?”

Pobyty ve tmě mají dlouhou tradici a jsou organizovány po celém světě. Na rozdíl od tibetských mnichů jsem však ve tmě nestrávil týdny čtyři, ale jeden. I tak se těch sedm dní táhlo minimálně měsíc.

Poprvé jsem o těchto pobytech četl v nějakém časopise, možná to byl Forbes. Ihned jsem věděl, že to někdy zkusím, tak nějak jsem to cítil. A to byste nevěřili mému překvapení, když jsem o dva roky později našel pod vánočním stromem obálku s poukazem začínajícím tajemnými slovy “Dávám ti světlo, dávám ti tmu.”

Podstata tmy

15. dubna jsem vlakem dorazil do Kutné Hory. O dvě hodiny pěšího pochodu později jsem dorazil do malé vesničky, kde jsem se potkal s Tomášem – mým průvodcem tmou.

Vlezl jsem do chatky, vybalil si věci, zapamatoval si, kde co je a zhasl. Ani po deseti minutách jsem nedokázal rozpoznat prsty své ruky vzdálené pouhých 15 centimetrů od očí a musel se smířit s podstatou tmy – je v ní tma.

Na mysli mi vytanula první otázka – co tu vlastně budu celou dobu dělat? Přestože jsem v červnu 2017 absolvoval náročný desetidenní meditační kurz, díky kterému jsem se téměř odnaučil nudit, tohle bylo jiné. Žádný řád, který následovat, žádný přesně stanovený čas večeře, na kterou se těšit.

Nightlife

Význam průvodců tmou je ten, že každý den nosí do tmy jídlo a jsou k dispozici, když chce člověk sdílet své zážitky nebo problémy, které ho ve tmě mohou potkat. Jídlo na celý den nosili Tom nebo Lenka nepravidelně mezi jedenáctou a třetí hodinou odpoledne. To proto, aby člověk opravdu ztratil pojem o čase.

Prvních 24 hodin se neskutečně táhlo

Čekal jsem, že začátek pobytu strávím doháněním spánkového deficitu, ale mé tělo se rozhodlo dělat naschvály a zůstat vzhůru. Musel jsem proto vymyslet náhradní program.

Meditoval jsem, dojídal svačinu z vlaku, cvičil a zaznamenával si ty nejzajímavější myšlenky. (Ano, i potmě se dá psát – stačí si vždy natrhnout okraj stránky tam, kde jste skončili.)1 

Konečně se ozvalo bušení na dveře chatky – jídlo dorazilo! Kromě prvního dne jsem vždy bezpečně poznal, co dlabu, a užíval si chutné hodování. Velkým dobrodružstvím bylo sprchování a čištění zubů. Nejlepší způsob, jak potmě použít pastu, je vymáčknout si ji rovnou do pusy!

Jak jsem trávil čas ve Tmě?

Mezi mé aktivity, kterými jsem trávil čas, se vmísilo i vzpomínání na dětství a na to, jak jsem byl na základce plný nadšení a naopak jak mi gympl vysával energii. Promýšlel jsem nové podnikatelské strategie a své vize a plány.

Učil jsem se také lucidně snít a vystupovat z těla, ale to je kapitola sama pro sebe. Sny, které se mi zdály, byly neuvěřitelně barevné a jasné, jak kdyby můj mozek kompenzoval absenci světla při bdění.

Nicnedělání

Uvědomil jsem si, že přemýšlení o čase a o tom, kolik mi ještě zbývá do konce dne či pobytu, mě stresuje. Nejlépe jsem se cítil v meditacích nebo kdykoliv jindy, kdy jsem nepřemýšlel o minulosti či budoucnosti.

V praxi se mi tak potvrdilo pravidlo, že všechno utrpení je způsobeno myšlenkami. Připomněl jsem si, jak moc jsme vázáni našimi budíky a deadliny a jak málo si užíváme toho, co zrovna je.

Mým oblíbeným cvičením se ve tmě stalo nicnedělání. Prostě si sednete a neděláte nic – žádné přemýšlení, žádné fyzické cvičení, nic, jen jste a zíráte před sebe. Nezdá se to, ale není to nic jednoduchého. Pokud toto cvičení vydržíte třeba jen 20 minut bez toho, abyste vyskočili s pocitem, že něco musíte dělat, můžete se poplácat po zádech.

Tak moc jsme si navykli na neustálý proud myšlenek a aktivit. V posledních stoletích jsme si hýčkali a zdokonalovali naši schopnost kriticky přemýšlet a analyzovat a nedochází nám, že je v pořádku a ku prospěchu občas nedělat nic.

Viděl jsem světlo

Po vytěsnění myšlenek na čas a opravdovém ponoření se do tmy mi zbytek pobytu utekl poměrně rychle.

Na základě vyprávění jiných lidí, které jsem před pobytem četl, jsem očekával všechny možné halucinace. Dostavilo se však jen chvílemi otravné, chvílemi příjemné blikání v očích, které v průběhu pobytu gradovalo.

Nejprve jsem kolem očí začal vidět bílé světlo, které blikalo intenzivně, jako stroboskop. V dalších dnech světlo zežloutlo a ke konci pobytu zčervenalo a ustálilo se, již neblikalo. Když jsem si tedy lehl na postel a zapisoval něco do sešitu, připadalo mi, jako kdyby ze všech stran svítila červená lampička.

Někdy se mi také zdálo, že rozeznávám obrysy objektů v chatce. Na to jsem několikrát doplatil, když jsem uprostřed kroku, očekávajíc ještě dobrý metr místa, holení narazil do rámu postele.

Znovuzrození

Týden ve tmě je podle mě velmi přínosný, ale rozhodně ne krásný – jednoduše proto, že ve tmě nic nevidíte. Vaše dávka krásy a žasnutí vám ale nebude odepřena, jen si na ni musíte sedm dní počkat.

Poslední den jsem dostal od Lenky budíka nařízeného na 4:30 ráno. Budík zazvonil, já vstal, oblékl se a plný nadšení a nedočkavosti jsem otevřel dvojité dveře vedoucí ven z chatky.

Přestože slunce ještě nevyšlo, po týdnu v absolutní tmě mi venkovní noc připadala nesmírně jasná. Vanul svěží vzduch a hvězdy, nezakryté smogem velkoměsta, nádherně svítily. Byl to překrásný pocit, takové znovuzrození.

Z ostatních tří chatek postupně vyšli i ostatní a dali jsme se do řeči. Společně jsme poté usedli na kraj nedalekého pole a pozorovali východ slunce. Takové okamžiky opravdu stojí za to.

Moje lekce ze tmy

Pobyt ve tmě je intenzivní zážitek. Nevím, zda vám ho mám doporučit, nebo ne. Myslím si, že k vám přijde sám, nastane-li správná chvíle. A když nastane ta správná chvíle, dá vám strašně moc.

Být sedm dní jen sami se svými myšlenkami není něco, co zažijete v “běžném” životě. Uvědomíte si věci, které jste o sobě netušili. Máte čas projít si a vyřešit své vnitřní konflikty. Zresetujete si svůj biorytmus – spíte, když na vás přijde spánek a jíte, když máte hlad nebo chuť. Dobijete si svůj kýbl energie a utřídíte priority.

Ať už jste právník, uklízečka, cestovatel nebo pilot, všichni si ze tmy něco odnesete tomu věřím.

Do tmy s přáním? 

Lidé do tmy často chodí s konkrétním přáním a možná i vy máte něco, co ve svém životě chcete vyřešit. Já nic konkrétního k řešení neměl a možná proto se ani nic konkrétního nestalo, nenastal žádný zásadní průlom. A právě to je ta lekce, kterou jsem si asi měl ze tmy odnést – že mám být spokojený s malými pokroky a neočekávat zážitky, které mi převrátí život naruby.

No a jestli půjdu znovu?

To se ještě uvidí, zatím to neplánuji, ale třeba se mi po hlubokém klidu tmy zasteskne… Děkuji ti, mami, za tuto neobyčejnou zkušenost…

Publikováno

Jiří – Pobyt ve tmě je osvobozující

Život přináší spousty situací a chvilek, kdy v sobě jasně a přesně vnímáte, co bude následovat.

V mém případě je to dnešní sobotní večer kdy signál z „nitra“ vyslal informaci, abych napsal něco k mému pobytu ve tmě, (který ještě malinko doplním o myšlenky, které jsem si při pobytu psal tužkou do bloku, tak jak to tu radili někteří přede mnou). 

Už jsou to čtyři měsíce, kdy jsem odjel z týdenního pobytu ve tmě a rozhodně nechci psát jen o tom, jak jsem se změnil, nebo jak to změnilo můj život.

Tato životní cesta je natolik individuální a osobní, že je vlastně nepřenosná a těžko popsatelná.

„Každý máme na počátku zrození jasně dáno, jakým směrem se bude náš život ubírat. nMyslet si snad, že můžeme vše ovlivnit, … Tak tím se dopouštíme proti vesmíru zcela nesmyslného pokusu změnit proud energií, manipulovat s přítomností a být zcela odpojen od zdroje všeho“.

Jak to tak bývá, jedno dopoledne v práci mi můj vnitřní hlas jasně řekl – je čas, teď je ten čas.

Pobyt ve tmě pro mne nebyl ničím neznámým

O pobytu ve tmě jsem věděl již řadu let, ale zřejmě až teď mi proud života přinesl do cesty jasnou informaci.

Byl duben a termín jsem dostal na 18. listopad. Již nějakou dobu jsem zvyklý být v tichosti a sám, navíc podle indiánů je 52 rok života tím zlomovým, takže jsem ze tmy obavu neměl, spíše jsem cítil nějaký respekt, nebo tak něco a těšil se úplně nejvíc nato, že nebudu konečně vnímat čas a neustálé hranice odněkud někam apod… To jsem ještě vůbec netušil, jaká nádhera to bude a co tím v sobě zažiji.

ČAS NENÍ NUTNÝ – když se s ním plyne, je všeho akorát. Jen je potřeba se vnímat a s tím i okolí. Pak je rovnováha a harmonie.

Pobyt mne naprosto uchvátil. Mám pro něj pouze jediné slovo – osvobozující.

A k pobytu?

Vidiny nebo obrazce v prostoru okolo mne jako mívají jiní, kteří zažili pobyty ve tmě jsem neměl. – Tomáš mi řekl, že je to prý individuální. Samozřejmě vizualizace v sobě jsem vnímal naprosto zřetelně, včetně některých aktérů…

JEN POZORUJ!
Je jedno, kdo a jak hraje. Jaké jsou role. Je jedno, jestli je to drama, nebo komedie.

TY JSI TO DIVADLO
Jen pozoruj!
Buď nezúčastněný!
Pozoruj a nehodnoť

JSI DIVADLEM

VNÍMEJ VELIKOST VELIKÉHO
Vše je jedno, jakmile se mysl oddělí od těla – není v jednotě
Vše je vším – veliké, nekonečné

(na to jsem dostal vysvětlení hned druhý den – velmi osobní J )

Všechno vnímám…

Přímé hlasy jsem také neslyšel, ale například hluboké sténání starého stromu vedle chatky, (domnívám se, že to byl strom) tak s ním jsem mluvil možná celý den, všechno mi to řekl, postěžoval si a tak. 

Ovšem to vnímání všeho, že já jsem vším, že vše je mnou, že si mohu veškeré myšlenky prohlédnou jako ve 3D, uvidět vše zcela jinak, překulit se z postele do prostoru vedle mne, do hmoty, která vůbec není černá, plavat v ní, užívat si že jsem – ano, to je ono, že jsem!

Tak na tenhle popis stavu slova prostě nestačí a hlavně nejsou.

Dostal jsem odpovědi i na věci, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou v hloubce mé duše tak silně zakořeněny a nedořešeny.

Jít po společné cestě je nesmysl.

Lze jít pouze vedle sebe, každý máme cestu svou a hlavně naše děti. Nesnažit se nikoho nutit jít po naší cestě. Jedině to je svoboda, to je poskytnutí lásky, volnosti a svobody. Každý vesmír jednotlivce pluje společným vesmírem…

Celý týden jsem si navíc náramně užil za zvuku tibetských misek, cvičení Jin jógy a meditací.

Vaše cesta, Vaše rozhodnutí

Takže pokud se někdo cítí „vnitřně“ prázdný (byť má ženu, děti, milenku, majetek a další bla, bla), a poslouchá svoje vnitřní dítě, které mu jasně sděluje, co chce a je tam i zmínka o tom, že tma může být cesta, pak věřte a jděte.

Je to Vaše cesta, Vaše rozhodnutí a rozhodně si do toho nenechte mluvit od druhých, hlavně těch, kteří to nezkusili, ale rozhodně ví, že je to blbost, za kterou si ještě platíte.

Co jsem řekl na otázky svým kolegům po návratu ze tmy?

„Pokud o tom budete přemýšlet, nebo pochybovat, bude Vám chybět mobil, internet a další naprosto zbytečné věci, které vás odvádějí od přítomnosti, očekávat že Vám to něco dá … pak to nepodstupujte. Cesta do tmy, je cestou Vašeho osobního rozvoje… Cesta vědomí, na jejímž konci Vás čeká překrásné světlo a pochopení té hry, která se okolo Vás hraje“.

Poslední poznámka před opuštěním svatyně

Na závěr jedna z posledních poznámek před opuštěním svatyně. Ve tmě děláš vše vědomě. I věci odkládáš naprosto vědomě a v přítomnosti. Vše má své místo (myslím předměty), i když klika mi někdy odjede o ½ metru sem a tam.

Jsou tady úžasné vůně – Dřevo, čaje… je tu obrovský klid a pocit hojnosti a bezpečí. Zpomal tempo – uvolníš tlak, tím vzniká větší prostor a čas pro řešení, nebo vyplynutí stavu věcí. Pořád sleduj, pozoruj a volni tlak a napětí. Nenaléháš, nezávodíš, nepoměřuješ – plyneš a užíváš si to. Nikomu do ničeho nevstupuj. Nech ho dělat věci svým způsobem a jen pozoruj. Můžeš být součástí všeho, ale zároveň můžeš kdykoliv odejít. Kamkoliv, bez důvodu a vysvětlování.

Závěrem…

Mé velké osobní poděkování patří Tomášovi a Lence, kteří se postarali o to, že jsem se ve svém životě mohl zastavit a uvědomit si, co je důležité a hlavně, HLAVNĚ se osvobodit od programů mysli a nesmyslných scénářů mých domněnek.

Pochopit své rodiče, své děti, své nefunkční vztahy a proč se vše děje a opakuje tak, jak se to děje…a hlavně proč!

Děkuji za skvělé jídlo, které jsem sice neviděl, ale chuť byla úžasná a dodnes mi chybí 🙂 . Lenka je skvělá kuchařka. Tomáši, tobě pak zvláště za velmi přínosné rozhovory!

Tome, určitě se přijedu ještě někdy odpojit z tohoto „Matrixu“ kolem mne 😀 a budu zase chvíli doma, v sobě.

Jirka

 

Rezervace