O pobytu ve tmě jsem se dozvěděla už před několika lety. Hned jak jsem uviděla proměnu procesem, jakou prošla osoba, která jej absolvovala, jsem věděla, že mě to jednoho dne také čeká. Ne proto, že bych musela, ale protože chci vědět, co přijde. Plynuly dny, měsíce a roky a zájem byl tentam. Nemohu říci úplně, někde v podvědomí ta myšlenka stále byla, ale zapomněla jsem.
Stránky léčba tmou
Až jednou při brouzdání internetem jsem jen tak ze zvědavosti navštívila stránky “Léčba tmou“ a měla jsem jasno. Musím a co nejdříve. Stránky byly přehledné a našla jsem tam všechno, co jsem potřebovala vědět. Samou nedočkavostí jsem se hned podívala na volné termíny. Zarazilo mě, že nejbližší termín je až za několik měsíců a je tam poslední volné místo. Další byl až o několik měsíců později. Říkám si, ten je pro mě, čeká na mě.
Pro rezervaci bylo nutné zaplatit poplatek a už jsem byla připsaná na rezervační listině. 🙂 Bylo jasno už neutečeš! říkala si hlava…. Strach, respekt, zároveň skryté nadšení a zvědavost – to byly první pocity a myšlenky. Poté začala pracovat hlava… Co vše si připravit, jak to udělat abych to zvládla. Je to jen 6 nocí – ne je to celých 6 nocí,.. Jsem odhodlaná, takže jsem si byla jistá, že to zvládnu, ale nechtěla jsem za každou cenu, vždyť kolikrát jsem se bála v noci vstát a raději počkala na svítání. Tolik strachu a obav… Dnes už vím, že úplně zbytečných.
Věděla jsem, že sebou nic nepotřebuji a že se na to nedá nijak připravit, i tak jsem pár věcí podnikla. Přece jen se člověk cítí lépe, když má sebou něco, co mu připomíná domov, či talisman který jej chrání. Ani já jsem si takové věci neodpustila.
Na pobyt ve tmě jsem jela autem
Cesta na pobyt nebyla zrovna příjemná, alespoň ze začátku,. Odjezd byl naplánován, ale přes to jsem, odjížděla o celou hodinu déle (přece jsem musela udělat ještě toto a tamto, možná to znáte – dnes je pro to i název prokrastinace). „I tak přijedu včas“, říkala jsem si. Cestu mi zkomplikovalo několik uzavírek se kterými si navigace poradila až po několikakilometrové objížďce. Na druhou stranu jsem si ale říkala, jestli tam mám být, dostanu se tam.
Opravdu jsem se zúčastnit měla, protože najednou cesta probíhala krásně a nastal moment ‚M‘ přijela jsem k bráně. Sama jsem tomu stále nemohla uvěřit. Jsem tu a jdu na to! „Uteklo to tak rychle“, říkala jsem si. Při rezervaci pobytu mě čekalo pět měsíců času. Postupně to necháte být, čas rychle uplynul a už jsem se seznamovala s Lenčou a Tomášem. Jdeme se podívat do chatky. Věci co si chci vzít sebou zatím nechávám v autě, co kdybych si to ještě rozmyslela. „Nevíš co budeš potřebovat…“, hlava pracuje na plné obrátky.
Chatka na tmu voní krásně dřevem
Chatka je pěkná, příjemně vonící dřevem, prostředí krásné. Rozplakala jsem se dojetím i respektem. Uklidnily mě instrukce i pocit že každý den je možnost si o čemkoliv promluvit bez přerušení procesu. „To bude dobré“, říkala jsem si. Instrukce jsou jasné a je přidáno hodně cenných rad. Nastal čas prozkoumat chatku, svatyni, zabydlet se a zhasnout. Je večer, tak na tom nic zvláštního není. Jako každý jiný večer, po hygieně zhasnout a jde se spát. Našla jsem vypínač, ten jediný jsem si moc dobře zapamatovala, abych věděla kde je, alespoň pro další dny. Ráno jsem otevřela oči, čekala světlo, východ slunce, hledám okno a nic…..
Byla jen tma a najednou mi to došlo…teď jsi tu sama se sebou, jen ty, tvá hlava a tvé myšlenky…máš to
jsi na to připravená????
Na pobyt ve tmě se nedá úplně připravit
Připravit se na to rozhodně nejde, nevíte co, nevíte kde, jaké myšlenky se vynoří. Hlava má spoustu vzpomínek, myšlenek a ty jen čekají na vhodnou chvíli aby se vynořily.
Takže slézt z postele a zjistit jak jsem si prozkoumala terén. Hned první zkouška – zjistit jak se splachuje záchod – úplně běžná věc, kouknu a je to jasné. No jo, ale já nic nevidím a nemohu si vzpomenout! Včera mě ani nenapadlo podívat se, nebo si takové maličkosti všimnout. Teď to byly docela důležité věci (protože nic jiného jsem na starosti neměla). Jak pouštět vodu, kde je sprchový kout a vypínač na odvětrávání..:-( První chvilky, ale říkala jsem si, že přece se nevzdám a kvůli takovým maličkostem…Vše jsem měla k mému překvapení zmáklé a až do konce pobytu mi tyhle drobnosti nedělaly problémy.
Dalším překvapením bylo, že tma není černá, jak nás už od dětství učí malovat…Viděla jsem záblesky, někdy mi přišlo že je J pološero. I když chatka byla perfektně zatemněná a odhlučněná. Příjemné bylo, když mi Tomáš přinesl první jídlo. Říkala jsem si, první den jsem zvládla, najíst se a jde se spát. Takhle zvládnu celý týden hravě, na tom nic není. Druhý den už mi to moc nešlo, začala jsem přemýšlet…
Tak to ne řekla jsem si – a naučila jsem se žít tady a teď. Věděla jsem, že takhle bych byla za pár hodin venku. Jak říkal Tomáš, když to přijde, stačí dýchat a oni ty myšlenky zase odplují. Tak jsem se během dvou dnů naučila pořádně dýchat a meditovat.
Pobyt ve tmě mi pěkně ubíhal
Dny plynuly, bylo příjemné vědět, že čas je relativní, že nemusím hlídat hodinky a řešit, zda je ráno či noc. Bubáci nebyli, za což jsem ráda, okopané palce na nohou také ne, v chatce jsem se perfektně orientovala a krásně jsem si odpočinula. Příjemné bylo, když mi Lenča nebo Tomáš přinesli teplé jídlo, které bylo mimochodem velmi lahodné, k tomu vlídné slovo a teplý čaj s čerstvým ovocem. Den co den jsem se těšila co nového a skvělého ochutnám. (děkuji Leni)
A blížil se konec
Poslední den už jsem si říkala, že bych to zvládla ještě několik dní, ale i přes to jsem se těšila až si prohlédnu svítání. Byla jsem zvědavá na úsvit, který měl být dle slov Lenči a Toma po takové době temna neobyčejně krásný. Měli víc než pravdu, byl překrásný, jiný než jindy, kouzelný.
Poslední den mi Lenča přinesla budík který, byl nařízený na 4 hodinu ranní. Už jsem nemohla ani dospat, čekala jsem až zazvoní, rozjímala jsem a nakonec jsem na chvilku usnula a najednou… Píppípppp —– Vstávej, je to tady! ZVLÁDLA JSI TO, TAK TEĎ SI TO JDI VYCHUTNAT.
Otevřít dveře byla hračka.
Otevřela jsem, byl to krásný pocit. Poznala jsem lísku rostoucí u chatky a slyšela šum větví ostatních stromů. Svítalo, takže bylo pološero. Zůstala jsem sedět v chatce, protože se se mnou opravdu všechno houpalo. Jen jsem seděla mezi dveřmi a dýchala ten čerstvý vzduch a vnímala barvy a zvuky. Vše bylo krásné, jiné, jasnější, ostřejší. Ten den byl zvláštní. Sice se mi vše houpalo a trvalo ještě několik hodin, než jsem mohla zase odjet, ale bylo krásné sledovat zvířata a probouzející se přírodu do nového dne.
Přirovnala bych to ke kocovině.
A co jsem pobytem ve tmě získala??
Vyřešila jsem si několik věcí, u kterých jsem přišla na to, že nejsou pro život vůbec podstatné ani důležité, o zlepšení vjemů a většího respektu ze života ani nemluvě a nejvíce ze všeho – našla jsem VNITŘNÍ KLID.
Ten jsem poznala hned, jak jsem vyšla z chatky, kdy jsem si všimla krásné zahrady i obydlí, které jsem před začátkem pobytu ani neviděla, prohlédla jsem si zahrádku, na které jsou chatky postavené a sledovala okolí, protože jsem všechnu tu krásu neviděla.
Pobyt ve tmě stojí to za to!
Za sebe mohu říci, že jestli váháte nebo jestli se bojíte (je to přirozené, snad každý se bojí), že to stojí to za to!!! Lenča i Tomáš jsou skvělí lidé se srdcem na správném místě.
Já jsem si odnesla zážitky, které si chci uchovat do konce života a jsem ráda, že jsem jej prožila právě pod vaším dohledem.
Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji z celého srdce a přeji Vám mnoho krásných dnů a příjemných chvil.
Snad se někdy potkáme, ať se vám daří a díky vaší dobrosrdečnosti najde mnoho dalších lidí v sobě více klidu a míru.
Věrka 🙂
