Bojovala jsem s hlavou

Rozhodli jsme se s tebou sdílet další jedinečný příběh, který tě možná inspiruje k vlastní cestě do hloubky sebe sama. Každý, kdo k nám přijíždí, prožívá něco úplně jiného a přiváží si svůj vlastní životní příběh. Dnes se podíváme na zkušenosti odvážné ženy, která se do absolutní tmy ponořila už podruhé. Přišla si pro klid, ale nakonec musela svést velký vnitřní boj. Přečti si, jak její zážitek probíhal a co všechno jí tato intenzivní zkušenost přinesla.

Moje druhá tma a strach z pěti dní

Ve tmě jsem byla podruhý. Vloni jsem si to vyzkoušela poprvý a byla jsem z toho hodně nadšená. Dlouho ve mně držela euforie, byla jsem vyklidněná a prostě mi bylo skvěle. Vzpomínala jsem na to, že mi tam bylo výborně celou dobu, a tak jsem si to chtěla zopakovat. Říkala jsem si, že do roka nastane ten správnej čas. Sedm dní mi přišlo moc dlouhých kvůli mamince, o kterou dlouhodobě pečuju, tak jsem to zkusila na pět dní a vyšlo to. Čím víc se to ale blížilo, tím víc jsem začínala mít respekt a strach. Sama před sebou jsem nejdřív machrovala, jak už vím, do čeho jdu. Věděla jsem, co si sbalit, kam si pod postel srovnat věci, abych do nich nekopla, a co od toho čekat. Jenže ona to nakonec taková pohoda vůbec nebyla.

Boj s vlastní hlavou v pražském shonu

Žiju v Praze skoro v centru na Evropské, takže zažívám masakr z práce, z mobilu a ze všeho kolem. Jako vysoce citlivej člověk jsem nutně potřebovala vypnout, zpomalit hlavu a odpočinout si. Při zhasnutí sice přišla strašně veliká úleva, protože moje oči i mysl to už potřebovaly, ale nějak jsem zapomněla, že budu muset bojovat sama se sebou. Moje hlava mi totiž pořád posílala útržky myšlenek a náčrty situací, které vůbec nemusely nastat, nebo věci z minulosti. Říkala jsem si, proč ta hlava blbne, když zrovna z těhle věcí žádné trauma nemám. Byla jsem zvyklá hlavě na všechno naskakovat, rýpat se v tom a analyzovat. První dvě noci byly opravdu náročné, i když chvílemi se hlava vyprázdnila a bylo to super. Tyto těžké chvíle jsem musela nějak zahánět a uklidnilo se to přesně v polovině, před třetí nocí.

Setkání s démony a klid v duši

V sobotu a v neděli už byly dny super, i když se pak objevili moji démoni a všechno se se mnou houpalo, což bylo až magické. Objevovaly se tam zajímavé věci, které se těžko popisují. Snažila jsem se s nimi občas komunikovat, mluvila jsem se svou duší i s Bohem. Spíš jsem mluvila já, ale bylo to fajn. Když se rozednilo, bylo to barevné. Než slunce vysvitlo, byla tma uvnitř čím dál černější a černobílá, ale pak se všechno rozzářilo. V duši mi zůstal klid a přišla veliká úleva. Určitě to stálo za to.

Člověk neuteče sám před sebou

Tento pobyt ve tmě byl úplně jiný než ten předchozí, kdy jsem prožívala jen wow efekt a euforii. Tady jsem si musela ten klid vybojovat. Myslela jsem si, že to bude jednodušší, že tma všechno odmaká za mě, já se jen vyspím a přijde pohoda. Jenže já jsem si to musela odmakat sama. Je to jako terapie tmou, člověk musí jít do hloubky a nemůže jen tak plácat, musí to jít zevnitř. Zjistila jsem, že samotné tmy se člověk bát nemusí. Lidé se většinou bojí sami sebe a toho, s čím je tma konfrontuje, ať už jsou to výčitky, vzpomínky nebo pocity viny. S tím ale bojujeme i venku. Sám před sebou totiž člověk neuteče ani ve světle, ani ve tmě. Lidi se nebojí tmy jako takové, ale spíš té tmy v sobě.