Nikdo nestojí s kalašnikovem u dveří

Často nás zajímá, co se odehrává v mysli člověka, který se rozhodne na několik dní úplně odpojit od okolního světa. Proto ti přinášíme autentický pohled jedné z našich účastnic, která se rozhodla sdílet své pocity z doby, kdy vyměnila každodenní shon za naprosté ticho a klid. Možná i ty v sobě nosíš podobnou touhu po zastavení a hledáš odpovědi na otázky, které v běžném ruchu zanikají. Přečti si její příběh o tom, jak probíhal její pobyt ve tmě, co jí tato zkušenost dala a proč se nakonec nebylo čeho bát.

Dlouho odkládané přání pod stromečkem

O tom, že tato metoda existuje, jsem věděla už pár let. Vždycky mi to přišlo jako něco, co nutně potřebuji. Chtěla jsem se prostě někam zavřít, být úplně sama, bez lidí a bez jakýchkoliv distrakcí. Často jsem o tom mluvila, až jsem nakonec dostala terapie tmou k Vánocům jako dárek od svého muže. Moje okolí už tak nějak ví, že medituji, takže jim to nepřišlo úplně divné. Spíš se mě lidé ptali, jestli to tam vůbec vydržím. Někteří mi radili, ať si s sebou vezmu různé věci na zabavení, ale já jsem jim říkala, že se tam nejdu bavit, ale jdu prostě do tmy.

Když strach vystřídá sametové nic

Před nástupem jsem v sobě měla určitý vnitřní strach. Nezkoumala jsem dopředu žádné detaily, kolik to stojí nebo kde se to přesně dělá, prostě jsem věděla, že to existuje. Nečetla jsem si žádné webovky a nebyla jsem si jistá, co tam na mě může vybafnout. Ale jakmile jsem se tam zavřela, veškeré obavy skončily. Naopak, ta tma na mě začala působit jako jedno velké objetí. Bylo to hrozně příjemné a bezpečné. Představy člověka v šeru jsou totiž daleko divočejší než v úplné tmě. Tady je to jen takové sametové nic. Dokonce mi ta chatka v té černočerné tmě přišla opticky mnohem větší, než když se v ní svítilo.

Jak chutná zen a jídlo po lžičkách

Všechno se dalo v pohodě zvládnout. Po pár průchodech místností jsem si prostor naměřila a pak už jsem věděla dost přesně, co mám dělat. Chodila jsem hodně opatrně a rukou si zakrývala hlavu, abych se do něčeho nepraštila. Někdy jsem si nechávala otevřené dveře z předsíně, aby tam proudil vzduch, tak jsem se raději jistila hmatem. Ani najíst se nebyl problém, protože jsem všechno jedla lžící. Zajímavé bylo sledovat mé chutě. První večer jsem z nudy snědla spoustu věcí, i ty vlastní, co jsem si přivezla. Postupně mě to ale úplně opouštělo. Přišel takový zen, kdy jsem už ani nepotřebovala dojídat celé porce a stačilo mi být jen do polosyta.

Hodně spánku a moudrost Čtyř dohod

Většinu času jsem buď prospala, nebo meditovala. Protože mi to moc nejde vsedě, meditovala jsem hlavně v leže. Kvůli tomu jsem sice byla ke konci trochu ztuhlá a musela jsem se nutit do cvičení, ale vnitřně mi bylo skvěle. Měla jsem tam sice přehrávač, ale vůbec jsem nepochopila, jak se na něm přeskakují skladby. Takže jsem tam zůstala se Čtyřmi dohodami, které sice znám, ale v té izolaci ve mně zarezonovaly mnohem víc než kdy dřív. Vlastně jsem za to byla nakonec ráda, odnesla jsem si z toho opravdu hodně.

Odvaha jako cesta k vnitřnímu klidu

Tři dny mi bohatě stačily, ale úplně jsem si dokázala představit, že tam zůstanu i déle. Pokud o tom uvažuješ, buď odvážný a zkus ten strach, co máš, prostě překonat. Lidé, co někde nebyli, hrozně rádi mluví o věcech, které nezažili. Budou ti třeba vyprávět, jak tam budeš zažívat nějaké démony, ale tomu nevěř. Nikdo tam nestojí s kalašnikovem u dveří. V nejhorším případě můžeš z chatky kdykoliv vylézt, o nic nejde. Takže pokud pobyt ve tmě zvažuješ, prostě do toho jdi.