4 dny ve tmě

Zastavit se v dnešním uspěchaném světě vyžaduje odvahu, ale odměna bývá nevyčíslitelná. Často k nám lidé přicházejí ve stavu naprostého vyčerpání, kdy tělo i duše volají po restartu. Příběh, který ti dnes přiblížíme, zachycuje proměnu muže, jenž se rozhodl pro radikální klid a ticho. I když u nás strávil jen několik dní, odcházel s úplně jiným nastavením mysli a pocitem vnitřní síly, který mu dříve chyběl. Tato zkušenost ukazuje, jak hluboce nás může ovlivnit terapie tmou, pokud se jí dokážeme otevřít a nechat věci volně plynout.

Cesta za klidem začala u vlaku

Přišel jsem sem jako hodně zdevastovaný člověk, a to jak duševně, tak i fyzicky. O tom, že existuje nějaký pobyt ve tmě, jsem přemýšlel minimálně rok, ale pořád jsem přesně nevěděl, kde se nacházíte. Pak jsem kolem Vánoc viděl podcast, ve kterém Petr Vachler mluvil o svém filmu Tajemství a smysl života a zmiňoval, že u vás strávil snad jedenáct dní. To, jak vše popisoval, mě nakoplo natolik, že jsem si řekl, že to určitě stojí za to zkusit taky. Moje cesta začala hodinovou procházkou z Bykáně od vlaku. I když mi tehdy vůbec nepřálo počasí, pršelo a sněžilo, tak jsem se krásně prošel a vnitřně se připravil na to, co přijde.

První kroky v absolutním tichu

V sobotu, než jsem si definitivně zhasnul, jsem si musel celý prostor pečlivě nakrokovat. Chtěl jsem přesně vědět, kde co je, abych se později orientoval i bez zraku. Ze začátku mi asi první hodinu nebo dvě slzely oči, jak si zvykaly na to, že nic nevidí. Moje terapie tmou trvala nakonec čtyři dny, od soboty do středy. Rozhodně bych chtěl víc, aspoň sedm dní, ale začal jsem to řešit v pondělí a už v sobotu jsem nastupoval, takže delší termín nebyl možný. I za ty čtyři dny jsem ale velice rád, protože vím, že to, co se ve mně otevřelo, je potřeba ještě dokončit.

Jídlo jako úplně jiný zážitek

Fascinovalo mě, jak se mi během těch pár dní změnil přístup k jídlu. Když ho člověk nevidí, je schopen ho vnímat hlavně jazykem a případně nosem. Je to úplně jiný vztah a hlubší prožitek. Dokonce jsem tam měl i jídla, která bych normálně asi ani nemusel jíst. Pamatuji si na moment, kdy jsem dal do pusy angrešt. Ta chuť prostě převládla a byla neuvěřitelně intenzivní. Teď si říkám, že pokud to nebude trapné, tak si v běžném životě u jídla občas zavřu oči. Ten vjem je bez zapojení zraku prostě neporovnatelný.

Když tělo i mysl začnou regenerovat

Měl jsem ze začátku jedinou obavu, a to jestli sám se sebou vydržím a jak zvládnu své negativní myšlenky. Postupně jsem se ale naučil, že když přijde nějaká hodně negativní myšlenka, prostě ji pustím pryč a dál se jí nezabývám. Učím se to, že když něco nemůžu ovlivnit, tak to nechám plynout. Překvapilo mě také, jak rychle se dokáže regenerovat tělo, když na to má čas. Do tmy jsem vstupoval s bolestí zad, a navíc jsem si hned po první horké polévce spálil patro. Ta snaha o samoléčení těla tu funguje možná rychleji než v běžném životě. Od pondělí už jsem se zády problém neměl a ráno jsem necítil ani to spálené patro.

Návrat do reality s novou energií

Dnes, když jsem vyšel ven a slyšel jsem zpívat ptáčky, tak mě to úplně nabilo energií. Cítím se jako znovuzrozený. Teď mi v hlavě běží, jak to všechno skloubit dohromady a jestli si dát nějaký odstup, nebo do toho jít po hlavě v rámci několika následujících týdnů. Můj pobyt ve tmě splnil mých očekávání. Kdyby byl delší, asi bych si těch věcí pořešil historicky víc, ale i tak jsem určitě spokojený. Každému, kdo se sem chystá, doporučuji i tu úvodní procházku přírodou, protože ta člověka na celý proces skvěle naladí.