Srdečně zdravím, Lenčo a Tome,
o tom, jaký byl pobyt ve tmě, se dá psát hodně a ta slova měla vměstnat do jediného, znělo by jednoznačně „DĚKUJI“, protože stále velmi zřetelně vnímám hlubokou vděčnost za tento nesmírně cenný prožitek. Přicházel jsem k vám s dosti smutnou náladou, bez očekávání, a přesto s přáním nalézt uvnitř odpovědi na 3 otázky, které mne sužovaly již více než 4 roky. Jen stěží bych se pokoušel popsat ten pocit, kdy se po několika dnech objevila první odpověď týkající se minulosti – přišla za mnou jako sluneční záblesk uprostřed temné noci, protože cítila, že bez ní se stále rychleji propadám kamsi do neznáma. Doslova jsem vnímal, jak se v několika málo vteřinách jedna energie mění ve druhou, a opět jsem si uvědomil, že k záchraně lidského života stačí jediná správná myšlenka. Následovala nesmírná úleva, smích, „zpěv“ a veršování ve trojsmyslech, zkrátka nechal jsem promlouvat tu část mého já, která dokáže zcela nemilosrdně rozesmát přátele a okolí, kdykoliv se jí zamane. Je opravdu velmi příjemné cítit úsměv zevnitř, tolik mi ten pocit chyběl…
Mysl se ustálí jen částečně
Byl jsem před příjezdem k vám toho dojmu, že mysl se ve tmě ustálí a ztiší svůj jinak celkem hlasitý projev, protože jí dojdou vnější podněty. Je to pravda jen částečně, a právě díky tomu má člověk možnost nasměrovat pohled dovnitř (a přitom vlastně ven) přímo mezi tu hladovou smečku debatujících entit, což mimojiné umožní najítsvá zraněná (a zranitelná) místa, pokoušet se jim porozumět a léčit je. Asi bude stačit, když napíšu slůvko Vipassana a jistě mi porozumíte.
V posledních dnech pobytu ve tmě jsem opět stejně náhle jako předním ucítil další důležitou odpověď, která se týkala budoucnosti. Nějakou dobu jsem se rozhoupával k celkem zásadnímu životnímu kroku – po létech navštívit jednu mému Srdci nesmírně vzácnou lidskou bytost – a pořád mě nakousávaly dosti různorodé pocity, jestli to mám udělat či ne. A vlastně to nebyla přímo odpověď, ale spíše velmi jasné oživení jedné důležité vzpomínky, kterou jsem zasunul kamsi hluboko a téměř na ni zapomněl. Nyní vím, že i tento slib dodržím… Vrátil se smutek, ale už je jiného charakteru, je jakoby smířlivější, protože se rozpouštějí přání, každičký můj den od pobytu ve tmě se nese ve stále větším klidu, byť nyní nemám moc ponětí, co tady vlastně dělám a jaký že to mám ještě úkol. Tak snad se vše ve vhodný okamžik ukáže.
Nejdůležitější je láska
Během pobytu ve svatyni jsem měl řadu dalších zážitků, vjemů a uvědomění, které by se jen velmi obtížně popisovaly slovy, ale ty nakonec nejsou vůbec důležité. Důležité je pouze to, že společným jmenovatelem všech mých dnů u vás, dnů minulých i budoucích byla, je a vždy bude Láska. A jsem si tím jistý více než tím, že zítra zase vyjde slunce, mnohem více než tím, že dýchám a žiji, že Ona se mnou půjde za hranice všeho času. A protože si života nesmírně vážím, hodlám jej prožít v Přítomnosti, ať už to bude pozorování pozvolna padajících vloček, západů slunce za kopci či nálad a enerigí lidí, kteří proudí okolo. Protože být přítomný a vnímavý je asi ten nejlepší způsob, jak uctít Život sám.
Lenčo, Tome, ještě jednou Děkuji Moc, že jste mi umožnili dojít poznání, které mou existenci tady učiní smysluplnější a bohatší. Mějte se krásně, objímám.
S přátelskými pozdravy
David
