Ze tmy se mi nechtělo odejít
Někdy se největší změna neodehraje v okamžiku, kdy zhasne světlo, ale až tehdy, kdy se ztiší mysl. Jeden muž, který se rozhodl pro terapii tmou, o tom mluvil velmi otevřeně. Popisoval, že jeho prvním impulsem po skončení pobytu nebylo vyběhnout ven, ale naopak zůstat ještě chvíli v klidu. Budík zazvonil, ale tělo i mysl chtěly zůstat — v tichu, v pomalosti, v přítomnosti.
Během pobytu ve tmě si vytvořil nové ranní rituály. Naučil se, že nic neutíká. Že i bez světla dokáže prožívat plně. Před pobytem byl zvyklý vstávat s rozbřeskem, ale tady objevil jiný rytmus – přirozený, klidnější a opravdový. A právě ten si chtěl odnést i ven, do běžného života.
