Štítek: tmou

Představ si moment, kdy se čas úplně zastaví a jediné, co vnímáš, je hloubka tvých vlastních myšlenek a tlukot srdce. Dnes ti přinášíme svědectví o cestě, která začala jako dlouholetý sen a skončila nečekanou záplavou vnitřního světla. Přečti si upřímné vyprávění o tom, co se stane, když se člověk rozhodne na sedm dní vypnout okolní svět a prostě jen být. Tato zkušenost ukazuje, že Terapie tmou otevírá dveře k tématům, která v běžném shonu často přehlížíme.

Proč jsem si vybrala celý týden v ústraní

Jsem hrozně ráda, že jsem to absolvovala celé. Ne jen tři dny, ale rovnou celý týden, protože teprve po těch třech dnech ta pravá jízda vlastně začala. Bylo to prostě báječné a doufám, že mi ten pocit, který jsem tady v sobě našla, vydrží aspoň nějakou dobu. Tenhle zážitek jsem si přála několik let, ale pořád jsem si říkala, že ještě není ten správný čas. Chtěla jsem se nejdřív trochu uklidnit a srovnat si věci v životě, abych si s sebou nebrala něco, co hned pomine. Pak mi moji kamarádi a rodina dali Pobyt ve tmě k narozeninám přesně ve správný čas. Bylo to hrozně dobré rozhodnutí, protože ta nejsilnější milost a láska přišla až v druhé půli týdne.

Záplava lásky a vnitřní svoboda

V té hluboké tmě jsem našla absolutní lásku ke všemu – k sobě, k lidem i k přírodě. Byla to úplná záplava lásky a pocit, který slovy jen těžko popíšu. Samozřejmě to bylo mnohdy i hodně těžké, ale vlastně to docela šlo. Když totiž dopředu čekám, že mi taková zkušenost přinese i těžší chvíle, tak se s nimi lépe srovnám. Jakmile na mě přišlo něco, co mě štvalo nebo trápilo, stačilo to jen nahlas říct. Jen jsem to vyslovila a najednou to zmizelo. Místo trápení se objevila láska, odpuštění, milost a světlo. Ta největší intenzita přišla až po těch úvodních dnech, kdy jsem se konečně dokázala úplně uvolnit.

Nečekaný řád v mém každodenním tichu

První den jsem sice úplně celý prospala, ale pak mě překvapilo, že jsem si vytvořila svůj vlastní řád. Normálně jsem totiž docela chaotik a nemám žádný pevný systém v tom, kdy vstávat nebo spát. Tady jsem ale byla v úplném řádu a každou činnost jsem prováděla ve stejnou chvíli. Přesně jsem věděla, kam si dám hrníček, kdy si dojdu vyčůrat, kdy si zacvičím nebo kdy si zahraju na kytaru. Vůbec jsem netušila, jestli spím málo nebo hodně a jestli ponocuju. Jediným orientačním bodem pro mě bylo jídlo, které přicházelo někdy dříve a jindy později. Tento Pobyt ve tmě mi ukázal, že i v naprosté izolaci si člověk dokáže najít svůj vnitřní režim.

Jídlo jako dar z nebe

Na jídlo jsem se pokaždé strašně těšila a pořád jsem přemýšlela, co tam zrovna bude dobrého a jaký dostanu zákusek. Jeden den jsem se musela úplně smát tomu, jak mi hrozně chutná. Zkysaná smetana s piškotama pro mě byla v tu chvíli úplný zázrak a dar z nebe. Celkově jídlo chutnalo prostě skvěle a každé sousto jsem si vychutnávala s obrovskou vděčností. Ten pocit radosti z obyčejného pokrmu v naprostém tichu je prostě k nezaplacení a člověk si začne vážit i maličkostí, které venku bere jako samozřejmost. Každý talíř pro mě představoval nečekané dobrodružství chutí.

Moji hodní bubáci a hledání světla

Měla jsem sice takové bubáky a na jednom místě jsem občas viděla nějaké tmavší místo, ale byli docela hodní. Nebyli to žádní zlí bubáci, kterých bych se musela děsit. Když člověk takový zážitek opravdu chce, tak se toho nemusí dopředu bát. Moje Terapie tmou nebyla o tom, že bych musela překonávat sama sebe nebo strach z temnoty. Já jsem chtěla najít světlo a to se mi podařilo. Napadlo mě, že by bylo dobré si dát třeba hodinu denně ve tmě i doma a jen si říct, co cítím nebo co mám za problém. Věřím, že by pak trápení hned vzápětí zmizelo, stejně jako tady. Tohle pravidlo zastavení v každém dni bych si chtěla určitě odnést a uchovat si ten pocit lásky co nejdéle.

Jak vidíš, tato cesta může přinést odpovědi, které hledáš už roky. Stačí jen udělat první krok. Co myslíš, troufneš si na takové setkání se sebou i ty?