Sedm dní ve tmě, a to úplně poprvé v životě. Tentokrát vám přinášíme zkušenost ženy, která nešla na pobyt ve tmě utéct od světa, ale posunout se. Na první vjemy a ztišení si musela počkat skoro čtyři dny, ztrácela se v prostoru a na tmu se kolikrát zlobila. Co jí těch sedm dní dalo a proč si ze tmy nese hlavně vděčnost a pokoru?
Jsem vděčná za to, že vidím
Teď je mi krásně, výborně. Jsem vděčná za to, že vidím. A tady je spousta zeleně, takže je na co koukat.
Těšila jsem se hodně, a to celou dobu. Celých sedm dní bylo dost nekonečných. Ale jsem ráda, že jsem to vydržela a že jsem došla k určitým uvědoměním. A předpokládám, že se ještě leccos objeví, co si teď nejsem schopná zvědomit.
Pobyt ve tmě rovnou na sedm dní
Byla jsem tam na týden a byla to moje první zkušenost se tmou. Že bych šla třeba jen na tři noci, to jsem nezvažovala. Četla jsem a slyšela, že první dvě noci člověk většinou hlavně prospí. Tak jsem si říkala, že by to možná nemělo takovou hloubku jako sedm dní. Když už, tak prostě jít na těch sedm, abych se dostala víc k sobě.
Trvalo to nekonečně dlouho
K sobě jsem se dostala, ale trvalo to nekonečně dlouho. Byla jsem tu od sobotního podvečera a první vjemy, ztišení a uvědomování začaly až ve středu k večeru. Tři a tři čtvrtě dne.
Postupně se mi začal proměňovat prostor, v té tmě jsem ho viděla úplně jinak. A v tu středu už jsem byla asi obojí, ztišená i zcitlivělá.
Terapie tmou: spíš jsem se chtěla posunout
Že do tmy jde ten, kdo nemá rád svět, si nemyslím. Do tmy mě to lákalo. Před půl rokem jsem změnila práci a před tou změnou mě to lákalo ještě o dost víc, protože jsem v té práci nebyla spokojená. Teď spokojená jsem, a stejně jsem si říkala, že mě tma určitě dovede k nějakému vnitřnímu posunu. Nebylo to tak, že by mě život nebavil. Spíš jsem se chtěla posunout.
Rozhodovala jsem se vlastně už před půl rokem. Tehdy jsem z té nespokojenosti potřebovala změnit směr, a proto jsem chtěla jít do tmy. Jenže jsem nastupovala do nové práce, kde jsem nemohla hned nikam odjet, tak jsem si řekla, že až to půjde, půjdu. A pak jsem se sama přesvědčila, že mi tma určitě má co nabídnout a co ukázat v různých oblastech života.
Svítání, čaj a čmelák na zápraží
Svítání bylo hezké, ale očekávané. Hrozně jsem se na něj těšila, a pak to nebylo až takové wow. Obešla jsem si tu úžasnou zahradu a teprve po sprše, když jsem si uvařila čaj, sedla si s ním do klidu na zápraží na lavičku, koukala do korun stromů a poslouchala ptáky okolo, bylo to úplně nádherné. Ještě tam zabzučel čmelák.
I ve svatyni byly zvuky lehce slyšet, podle ptáků jsem se třeba orientovala, jestli už je den. Ale když to slyšíš naplno, je to úplně něco jiného.
Víc jasna přijde až v životě
O práci jsem se tentokrát rozhodovat nepotřebovala, protože tu už jsem změnila. Neřekla bych, že mám teď víc jasno. Myslím si, že to bude přicházet až v tom běžném životě. Doufám, že budu mít jasněji ve svých rozhodováních.
Ztrácela jsem se v prostoru
Prakticky to byl za mě dost opruz. Všechno hledáš. Nejradši jsem ležela na posteli, protože to byla taková jistota. Vzpomněla jsem si na svoji dceru, která je velký bordelář, že i ta by si tam musela udělat pořádek. Jinak se v tom prostě nevyznáš, neorientuješ. Nechtělo se mi z postele vylézat, takže když už, tak kvůli více věcem najednou.
Dalo se to, ale ztrácela jsem se i na místě, v tom prostoru. Myslela jsem si, že jsem se otočila o 180 stupňů, a nebylo to tak. Když jsem se otočila zpátky, věci nebyly tam, kde měly být. Bylo to náročné a kolikrát už jsem byla na tu tmu fakt naštvaná, že je tak neprostupná. Proč nemůže být aspoň lehké šero, aspoň vidět obrysy? Když jsem šla třeba na záchod, věděla jsem, že tam je na zemi lišta, tak pravá noha patří na lištu.
Vděčnost a pokora
Z pobytu ve tmě si do běžného života určitě přenáším tu vděčnost. Vděčnost a pokoru. Že si fakt nevážíme toho, že vidíme, že můžeme žít, že můžeme poslouchat.
Připravili jsme pro tebe nejčastější otázky, které si klienti kladou, než se pro léčbu tmou rozhodnou.
Sleduj také náš YouTube kanál, kde najdeš videa o pobytech a zkušenostech s terapií tmou. 🔔
