Před pobytem ve tmě – světlo
Začátek mého týdenního pobytu ve tmě byl klasický… krátce po zhasnutí světla jsem zalehl a spal. Tu první noc se dostavil sen, že podstupuji terapii tmou, ale že jsem se z nějakého důvodu ocitl opět venku na denním světle. Protože jsem o pobytu ve tmě již delší dobu přemýšlel a těšil se na něj, snažil jsem se mermomocí dostat se zpět do svojí komůrky. Vůbec se mi to nedařilo. Když jsem se pak ráno probudil, uvědomil jsem si, že jsem naštěstí nikam neodešel, že jsem pořád ve tmě a zaplavil mě doslova pocit radosti. Skvělý začátek!
Po probuzení nastal nezbytný průzkum okolí, zorientování se v prostoru, ranní hygiena a vzhledem k omezenému prostoru ne příliš podařený pokus o protažení těla na karimatce. Pak následovalo střídání poloh vleže a vsedě, bdění a spánku. Při první návštěvě Lenky jsem sdílel svůj sen a dozvěděl se, že jedna paní vedle v chatce už zvažuje ukončení terapie. Znovu jsem si uvědomil, v jaké jsem já pohodě a byl za to moc vděčný.
První neobvyklé vjemy se dostavily druhý den, kdy se mi při rychlejších změnách poloh začaly dělat před očima nepatrné „mžitky“, jakoby se rozblikala malá světélka. Ta světélka byla každým dalším dnem častější a začala se objevovat i při nepatrných pohybech. Nejprve mi to připomínalo malé jiskry. Později, jak sílila intenzita, jsem měl spíše dojem stroboskopu blikajícího někde na diskotéce a nakonec to nabylo podoby odrazu slunečních paprsků na hladině rybníka, laškovně házejících roztomilá „prasátka“ do mých ať už otevřených č i zavřených očí.
Později se daly tyto světelné vjemy vyvolat i bez pohybu, pouhou koncentrací. Začalo se mi dokonce dařit toto blikání zklidnit a proměnit v konstantní světlo. Nebylo těžké zjistit, že světlo nepřichází z venku, ale zevnitř. Ohnisko se nacházelo v oblasti hrudníku a nejvíce zalévalo spodní část obličeje až po víčka. Při zklidnění a vnitřní koncentraci pak zesílilo a osvítilo celý obličej doslova neskutečnou září. Mělo bílý až zlatavý nádech. Moje vlastní pozorování mi tak potvrdilo již dříve získané poznatky, že uvnitř nás se nachází světlo, že my jsme tímto světlem, touto energií. V jednu chvíli jsem si představil, jak se toto naše malé zdánlivě oddělené světélko vrací po skončení inkarnace zpět do zdroje a zalil mě nesmírně intenzivní pocit blaha a slasti. Na mysli mi vyvstala dvě slova: famózní záležitost!
Tma – Já a moucha
Vrátím se ještě na začátek, kdy jsem si před zhasnutí světla v chatce prohlížel ubytovací prostory a spatřil na zdi mouchu. Napadlo mě, že by to zde nemusela být zrovna nejlepší společnice a mouchu jsem odstranil.
Později, asi v polovině týdne, jsem měl při usínání v polospánku krátkou vizi, kdy se mi z ničehonic ve velké blízkosti před levým okem objevila hlava nějakého hmyzu s velkýma očima. Moje oko jako by tvořilo dělící prostor mezi námi a skrze něj jsme na sebe civěli. Připomínalo to nápadně scénu z akčního filmu, kdy se díváte z okna kanceláře mrakodrapu do skel černé helikoptéry těsně před tím, než na vás spustí palbu. Ta vize byla několikavteřinová, dostatečně dlouhá a intenzivní na to, abych si ji dobře zapamatoval.
Další den mi Lenča přinesla jako obvykle skvělé jídlo a když se pak za ní po odchodu zavřely dveře, ozvalo se krátce na to do tmy zničehonic typické zabzučení. To byl pozdrav. Po něm následovalo seznamování. Moucha zahájila nálety z jedné strany na druhou, nahoru dolů všemi směry. V místnosti o pár metrech čtverečních si pak člověk začne připadat jako na Pearl Harbour při útoku japonských kamikaze stihaček. Když ztratíme jeden smysl, údajně se zesílí ty ostatní, aby tu ztrátu vykompenzovaly. Při ztrátě zraku se tedy automaticky zesílí sluch! Není těžké si představit, jaký úžasný akustický zážitek pak taková moucha v tomto malém prostoru ve tmě dokáže nabídnout. Po nalétání několika kilometrů se ale naštěstí i moucha unaví, usedne a ztichne. V této poloze zůstane obvykle přesně do té doby, než začnete usínat. Pak opět nastartuje svoje turbo motory a můžete si být jistí, že vyrazí směrem na váš nos nebo ucho. Když se pak s neuvěřitelným rachotem pokouší dostat dovnitř vašeho ucha a plácá kolem sebe křídly, pak má terapií tmou ztišený člověk pocit, jako by na něm přistával velký pták nejméně o velikosti havrana J
Následující den přinesl jídlo Tom a na můj dotaz, co by se dalo s mouchu dělat povídá: nic, za den dva moucha pojde. Mám to prý brát tak, že se tam objevila z nějakého důvodu a že to tak má být. Pohotově přidal příběh o meditujícím samurajovi, kterému na nose přistane moucha. Mečem ji přepůlí na dvě části. Každé té části pak doroste tělo a z jedné mouchy jsou dvě. Samuraj všechny likviduje a za chvíli má kolem sebe much celý roj. Hezký příběh, hezká pointa. Mouchu akceptuji, nebojuji s ní, aby problém nenarůstal, nechávám jej rozpustit. A skutečně, moucha slábne, je stále tišší, náletů ubývá.
Další den při donášce jídla už o mouše ani nevím a užívám si to. Ovšem jen do té doby, než se zavřou za Lenkou dveře a po chvíli se opět ozve známé zabzučení. Tentokrát ovšem silnější. Na návštěvu totiž dorazila evidentně čerstvá moucha, mladší, nová generace. Moucha s elánem násobně převyšujícím elán té mouchy první. A nálety začínají nanovo… J Poslední noc pak vtipný Vesmír mouchu nahradil komárem… J
Zpět k terapii tmou …
Během celé terapie tmou jsem vnímal, jak mě tma láskyplně objímá ve své náruči. Nekonečná tma bez jakýchkoliv ohraničení. Pátý den ve mně při sezení na zemi doslova zatrnulo. Najednou jsem začínal mít pocit, že rozeznávám obrys svojí nohy. Vpravo vedle mě jako by bylo světlejší místo a když jsem máchl rukou, zastiňoval jsem jej. Začínal jsem mít dojem, že vidím i prostor pokoje. Naskočila mi husí kůže. Bylo to nečekané a mělo to navíc překvapivě nepříjemně- pochmurný nádech. Čekal jsem, co se bude dít dál, ale k mému překvapení to po chvíli zmizelo a opět se rozhostila tma. Znovu to nahodit se mi už nepodařilo. Zůstal jen nepříjemný pocit, při kterém se mi, nevím proč, vybavila princezna z pohádky Bajaja, jak vstupuje do dračí sluje… Když jsem pak po chvíli opět ulehl a usínal, objevila se krátká vize dětské postele s pokrývkou a měnícími se obrázky zvířat. Došlo mi, že to byla scéna z mého dětství a zkoušel jsem se proto do toho hlouběji vnořit a pracovat s tím. Bylo to nesmírně zajímavé a cítil jsem, že i očistné. Stále více se poslední dobou přikláním k teorii, že nestačí být jen pozitivním „sluníčkářem“, ale že pokud chce být člověk psychicky i fyzicky zdravý, tak si svoje traumata a bloky dříve nebo později zkrátka nakonec stejně musí vyčistit.
Během celého týdne se u mě střídaly různé pocity a nálady a já snadno vnímal vychylování emočního kyvadla na jednu či druhou stranu. Jednou jsem třeba bezprostředně po probuzení pociťoval velice příjemné proudění energie v těle, že jsem nabyl pocitu, že terapie začíná být s každým dalším dnem zajímavější a že pro opravdové „fajnšmekry“ je jeden týden proklatě málo. Jindy jsem si naopak kladl otázku, co tady vlastně dělám, když už dávno vím, že bych měl jít cestou radosti v přítomném okamžiku. Docházelo mi, že jeden lidský život je příliš krátký na to, aby byl promarněn děláním věcí, které dělat nechceme a handrkovali se o něco, co vlastně není vůbec důležité.
Závěrem k mému pobytu ve tmě …
Po pobytu ve tmě je teď pro mě snazší uvědomovat si stejnou světelnou podstatu všech živých bytostí a absurditu snah vyvolávat dojem oddělenosti a odlišnosti jednoho od druhého. Dokázal bych si proto představit zavedení povinnosti absolvování terapií ve věznicích, kde se nacházejí lidé nejvíce ztraceni v iluzi oddělenosti. Na námitky typu , že zločince nelze nutit jít do tmy proti jejich svobodné vůli bych odpovídal dotazem, zda –li náhodou není proti jejich svobodné vůli už jen ta skutečnost, že musí být zavřeni ve věznicích? Aby ale právu svobodné vůle bylo učiněno zadost, nabídl bych zločincům zkrácení trestu výměnou za absolvování terapie tmou J
Byl jsem Lenkou vyzván, abych v popisu svých dojmů a zkušeností popsal i ty případné negativní (tento sympatický přístup osobně obzvlášť oceňuji). Trvalo mi docela dlouho, než se mi vůbec vybavilo něco, na co bych mohl nějak „negativně“ poukázat. Tak tedy…snad jen ta dřevěná podlaha by nemusela vrzat, elektrický přímotop při chladnutí občas hlasitě praskat a sprcháč bych uvítal o něco větší 🙂
Kromě toho bych doporučil energetické čištění prostor-chatek, ve kterých podle mého názoru ulpívají nejrůznější energie po předchozích návštěvnících, kteří se zde v poměrně hojném počtu střídají. Ideální bych zde viděl přístroj Somavedic, který tyto věci spolehlivě čistí (mám s ním téměř dvouletou zkušenost). Myslím si, že tma sama o sobě tyto věci nedokáže odstranit, to by pak temná podzemní sklepení hradních mučíren, ve kterých docházelo k násilným činům, musela patřit k těm nejčistším místům. Že to tak není a zůstávají tam negativní energetické otisky, to ví asi většina z nás…
Moje velké poděkování patří Lenče a Tomášovi za to, že tuto možnost lidem nabízejí. Velké poděkování za jejich celkovou péči o klienty. Speciální poděkování Lenče za její skvělá rozmanitá jídla úžasných chutí evidentně vytvářených s láskou.
DÍKY!!!
Martin
Po měsíci terapie tmou ….
Na pobyt ve tmě pořád vzpomínám jako na zajímavou zkušenost. Trochu jsem nakouknul do svého nitra. Nezprostředkovávaly mi to ale ani tak vize, jako spíš emoce, myšlenky, intuice. V té tmě a tichu se dalo ledacos zajímavého pozorovat, jako třeba že slova jsou spojená s obrázky. Vyslovím-li slovo dům, v mysli naskočí obrázek domu. Je to automatický a krátký proces, kterého si běžně nevšimneme. Potvrzuje mi to teorii, že pokud je realita kolem nás projekcí našich vnitřních představ (obrázků), pak je evidentně dobré si dávat pozor na to, co říkáme, o čem mluvíme. Tvoříme to tím. Dává mi to smysl. To je důležité poselství hlavně pro věčné „pesimisty, stěžovatele a nadávače“, my si to už naštěstí uvědomujeme.
Nejzajímavější zkušenost byla asi ta s tím vnitřním světlem, jak jsem předtím zmínil. My jsme ze světla, rostliny se živí světlem, zvířata rostlinami nebo jiným masem, které je zase jenom „uskladněným“ světlem. Mohli bychom žít jen ze světla, kdybychom neměli programy o nutnosti jíst.
Mě osobně neláká přejít definitivně na pránickou stravu a zříci se jídla. Láká mě na tom ale ta svoboda volby. Nejíst jen proto že musím a protože jsem na tom závislý, ale proto, že chci. Dneska vím, že když nebudu jíst 21 dní (po mém půstu), tak přežiju. To je taková jednadvacetidenní jistota svobody. Já bych ale docela uvítal svobodu trvalou, tzn. vědět, že můžu kdykoliv na jakkoliv dlouho jídlo vysadit a pak se zase kdykoliv vrátit zpět. To by byl podle mě ideální stav. Zas tolik potom ale neprahnu, jen se mi ta myšlenka líbí. Měl bych ale nejspíš začít tím, že se přestanu přežírat a ubírat si tím energii 🙂 Přestat jíst při prvním pocitu nasycení namísto mého stávajícího „při třetím pocitu přežrání“! 🙂
Na dotaz, jestli jsem se při pobytu ve tmě nenudil, odpovídám, že vyloženě nudou bych to nenazval. Absence činností, to ano, ale pod nudou si představuji něco trochu jiného. Tady jsem po celou dobu věděl, že něco probíhá, i když to tak třeba nevypadá. Tu nečinnost jsem si naplánoval, takže jsem tam vlastně celou dobu „realizoval“ svůj plán… 🙂 Je ale fakt, že každá změna polohy, pár kroků na toaletu, dojít si pro čaj, to vše byla neuvěřitelně příjemná zpestření, doslova zážitek, tyto momenty jsem si náramně vychutnával. Netrpěl jsem tedy, ale je fakt, že jsem se těšil, až to budu mít za sebou.
Ještě jsem si vzpomněl, že když jsem se začal soustředit na to blikání a ono se to ústálilo v konstantní intenzivní světlo, že jsem najednou začal slyšet nádherné zvuky noční spící džungle, tak jak je znám z expedic do peruánské Amazonie. Přesně, jako když člověk po skončené ayahuascové seanci spočívá v náruči noci a vychutnává to spojení s přírodou, s Vesmírem…. ještě první večer doma jsem ty zvuky džungle slyšel, teď už ne.
Ve tmě jsem si často vzpomněl na ayahuascu. Jak by ne, obě rozšiřují vědomí, vedou ke stejnému cíli, jen každá trochu jiným způsobem. Zatímco tma je takovým pozvolným rozepínáním blůzky knoflíček po knoflíčku, tak ayahuasca je rozerváním blůzky jedním trhnutím 🙂
Tolik můj dodatek k pobytu ve tmě.
Martin
Zdravím vás Rouďátka a něco jsem tady vypotila pro ostatní praktikující :)))!
Pak jsem, ale viděl film Dítě džungle který ve mě obrovsky zarezonoval a přivedl k rozhodnutí hledat své poslání a svou podstatu abych našel alternativní práci a na holotropní dýchání jsem s kamarádem jel. Po dalších třech týdnech jsem jel znova a pak šel i do regrese. V srpnu znovu holotropní dýchání a hned na to týden tanců dávných tradic.
Všechno začalo už ve chvíli, kdy jsem vystoupila v Bykáni na zastávce na znamení. Slunko svítilo a já se dívala na tabuli s názvem a zjišťovala, že stojím uprostřed „ničeho“. Naštěstí odtud vedla jen jedna cesta. Tak jsem vytáhla trekové hole a vydala se po ní. Jakmile jsem se dostala do obce Bykáň, už jsem se vcelku orientovala. Šla jsem pomalu, rozhlížela se po kraji, fotila čmeláky na bodláku, vnímala jsem atmosféru krásného teplého dne.
na okraji obce Lomec mě vítal kříž a na návsi další. Chvíli jsem si sedla na lavičku na autobusové zastávce. Opřela jsem se a zavřela oči. No a pak jsem vzala mobil a volala. Tomáš mě navedl na správný směr. Šla jsem do mírného kopečka a po cestě mi běžel vstříc malý chlapec a velký pes. Clapec volal: „Ahoj Týno“. Nádherné uvítání.
No a pak nastal čas vstoupit dovnitř. Uložila jsem si věci vedle postele, prohlédla a osahala si celý domeček, dala si sprchu, chvilku poseděla na posteli a pak jsem prostě vstala a šla zhasnout. Opatrně jsem se vrátila na postel a hleděla do tmy doširoka otevřenýma očima.
Žijeme tady jako v nějaké letargii, máme k dispozici všechno, ale i přesto, že vidíme, jsme naprosto slepí!
Vše má svůj čas