Jak jsem se k pobytu ve tmě dostala?
O existenci pobytu ve tmě jsem se poprvé doslechla asi rok před tím, než jsem se rozhodla ho absolvovat. Od první chvíle mi ta myšlenka byla sympatická. Vyhledávala jsem si rozličné informace a nakonec vyzkoušela několikahodinovou lekci jógy ve tmě, kterou si lektorka vymyslela právě na základě své zkušenosti z pobytu ve tmě. Postupem času nabývalo mé odhodlání pobyt realizovat na jasných obrysech až do momentu, kdy jsem seděla v kanceláři s hlavou v dlaních a říkala si, že ho skutečně potřebuji. O pár minut později zaklepala na dveře sekretářka s formulářem k příspěvku zaměstnavatele na rekreaci. Přijala jsem to jako znamení a rovnou si pobyt zarezervovala.
Stálo za to si počkat
Ačkoli jsem si na svůj termín musela počkat tři a půl měsíce, rozhodně to stálo za to. S pobavením jsem sledovala reakce okolí, když jsem jim oznámila svůj záměr se na týden zcela sama octnout ve tmě. Většině osob ta představa byla nelibá a bezprostředně mi oznámily, že „by to nedali“, mnoha lidem se také zdály peníze za pobyt vyhozené z okna.
Dostala jsem několik nabídek „zavření do sklepa“ za poloviční cenu. Nesčetněkrát jsem vysvětlovala, že mě nikdo nikam nezavírá, nýbrž tak činím dobrovolně a mohu kdykoli odejít nebo si rozsvítit.
„A co tam budeš dělat?“
Některým lidem byla myšlenka na tak hříšně promrhaný čas natolik cizí, že vymýšleli způsoby, jak pobyt absolvovat a zároveň ho “očůrat” například audioknihami. Myslím, že odezvy hezky rezonují s tím, nakolik je česká společnost zvyklá pečovat o své psychické zdraví a kolik z nás umí být skutečně sama se sebou.
Šla jsem raději pěšky
I přes možnost spolucestování autem s dalším účastníkem jsem se rozhodla do Bykáně přijet vlakem a zbylých 6 km dojít. Ve vlaku jsem se zamyslela a zastávku projela a cestu si tak prodloužila o další dva kilometry. Rozhodnutí jít pěšky a strávit tak sama se sebou za světla hodinu a půl chůze mezi poli a osamělých cestách bylo vynikající. Měla jsem tak čas zklidnit nitro a postupně se odprostit od ruchu civilizace. Na zpáteční cestě mi cesta naopak pomohla vpravit se pomalu zpět.
Do chatky jsem vešla psychicky připravená a s nezbytnou pokorou
Po osprchování, vybalení a snězení něčeho k večeři jsem si zhasla tak, jako každý večer před spaním. Odpadl tak stres ze započetí pobytu. Ráno jsem už nerozsvítila. I když byla tma v chatce naprostá, většinu času jsem měla pocit, že je šero laděné do zelené barvy. Pak jsem obrátila hlavu a byla překvapena, jaká je tma. Stejně tak pohyb po chatce byl nad očekávání jednoduchý a neměla jsem potíže se pocitově orientovat a nenarážet do vybavení. Mnohokrát jsem se natáhla pro lžíci nebo lahev a hned na první pokus ji nahmatala.
Zachování řádu
Postupem dní jsem si vypěstovala každodenní návyky, které jsem dodržovala bez většího vynucování, a jenž mi pomáhaly zcela si nerozházet pojem času (na což jsem se při prvním pokusném pobytu necítila) a zachovat alespoň zdání uklidňujícího řádu. Zvenku jsem ráno slyšela zpěv ptáků, večer zase kvákání žab od rybníka, což byly společně s přinesením jídla mezi 11. a 15. hodinou hlavní ukazatelé dne.
Během pobytu se mi jakousi antimantrou stal rým z básně v knize Nespavost od Stephena Kinga: Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych se už mohl věnovat něčemu jinému.
Antimantra bezpečně dokázala vrátit mé bloudící myšlenky zpět do přítomnosti k tomu, co jsem automaticky prováděla, ať se jednalo o pojídání snídaně nebo provádění cviku. Dala jsem si předsevzetí antimantru ctít i po návratu.
Očekávala jsem, že zejména první dny takřka celé prospím kvůli dlouhodobému spánkovému deficitu. Přesto prospaný čas nebyl tak obsáhlý a s každým dnem se jeho množství snižovalo. Poslední tři dny jsem přes den již nespala takřka vůbec.
Bylo těžké oddělit se od světa
Zejména první čtyři dny bylo velice těžké zůstat mimo svět a nepodívat se, jak reaguje na mou nepřítomnost. Nezapnutí telefonu a rychlou kontrolu stavu jsem si vymlouvala pouze neúprosnou logikou říkající, že ani v jedné možné variantě, která nastane po zapnutí a (ne)načtení zpráv, mi tento úkon nepřinese v tuto chvíli nic přínosného. Stejně jako nezapnout telefon bylo náročné neotevřít dveře, abych se v noci prošla po zahradě a znovu se vrátila.
Poslouhala jsem dění mimo svatyni
Část každého dne jsem seděla u venkovních dveří, kde bylo spojení se světem nejsilnější, a poslouchala zvuky plynoucího života. Jak jsem byla vděčná za zvuk sekačky na trávu nebo zřídkavého křiku dětí! Obvykle jsem u dveří jedla, opřená o zárubeň, seděla na meditačním polštářku a zpívala si. Je zajímavé, že se mi vybavovaly jiné písně, než jaké si běžně často zpívávám. Na některé jsem si nevzpomněla roky.
Poslední dva dny jsem se pak bavila songem současného písničkáře Pokáče, Sám doma.
Beze světla se mi přemýšlelo odlišně
Kromě toho, že myšlenky byly hlubší a ostřejší, fungoval celý proces jinak. Jako bych byla v polospánku. Celou dobu jsem si uvědomovala situaci, v níž se nacházím (ležím potmě na posteli), ale zároveň jsem měla daleko lepší napojení imaginace. Jistě pomohla také absence rušivých elementů, které by odváděly mou pozornost a dovolily mi prokrastinovat.
Čtvrtý den u mě nastala další změna v rovině uvažování. Začala jsem na stejnou věc nahlížet z jiného úhlu, prožitky s ní spojené se více uvolnily a lépe se s nimi pracovalo. Měla jsem náhle přístup tam, kam ještě nikdy.
Sedmý den opět došlo k prohloubení na niternější úroveň. I proto mě trochu mrzelo, že je můj pobyt ve tmě u konce a nemám tak čas nový rozměr prozkoumat. Z tohoto hlediska souhlasím s dalšími absolventy – pobyt kratší týdne nemá příliš smysl.
Někteří praktikující popisují rozličné halucinační zážitky, které zde zakusili. Nemyslela jsem si, že jsem nějaký takový zažila až do momentu, kdy jsem na otázku stran halucinací odpověděla, že žádné nenastaly. Pouze mi občas připadalo, že se mé lůžko nachází uvnitř starobylého chrámu s tesanými růžicemi na zdech nebo že se dívám na kamennou stěnu s velkou prasklinou.
Vždy šlo o představu osvětlenou zeleným světlem, jehož původ byl za mými zády. Z reakcí mi došlo, že i takový vjem asi nebude zcela běžný a dal by se za halucinaci považovat. Mimo zrakové halucinace jsem zažila značné množství neuvěřitelně živých představ či vizí. Stejně tak sny byly velice zhmotněné.
Myslela jsem si, že vím co chci ve tmě řešit
Do tmy jsem šla s poměrně jasnou představou, co si chci v sobě dořešit a na co se zaměřím. Byla to naivní představa. U některých záležitostí, nad kterými jsem v předchozích týdnech dumala, jsem zjistila, že je mám dávno uzavřeny.
Naopak jsem odhalila, že mě některé věci trápí více, než jsem si za světla ochotna připustit. Tma mi umožnila být k sobě zcela upřímná.
Největší obavou, s níž jsem do tmy přicházela, bylo, jaký vliv bude mít rýpání se v bolestivých místech na mou psychiku. Budu v hluboké depresi? Čekají mě velké výkyvy nálad? Budu zažívat strach? Naprostou většinu času jsem měla vynikající náladu a užívala si jak tmu, tak i samotu. I přes občasné chvilky s těžkými tématy, se mi dařilo zachovat si pozitivní náhled a nejednou se sama sobě zasmát.
Hojnost jídla
Jak popisují ostatní, také já jsem vnímala chuť jídla odlišně a zejména úžasné bylinné čaje mi neskutečně chutnaly. Sušené plody jsem měla možnost zažít jak za tmy, tak i ráno za světla. Co chutnalo zajímavě a nevšedně, mi ráno po shledání, o jaký plod vlastně šlo, nechutnalo ani trochu. Těstoviny mi nechutnaly ani v nejmenším. Stejně tak tempeh pro mě byl nepoživatelný. Zato manu zeleniny jsem si vychutnávala s nadšením do posledního kousku. Po celou dobu pobytu jsem měla pocit, že mám jídla hojnost a jím dosytosti. Až po ohlédnutí se jsem si uvědomila, že jsem toho zase tolik nejedla. Však jsem také měla minimální výdej energie.
Ve tmě toho potřebujete strašně málo
Veškeré oblečení, něco málo vlastních zásob ořechů a ovoce a poměrně velký plyšový freťák se mi pohodlně vešly do batohu. Na doporučení vzít si s sebou “dobrou náladu, dobrou náladu, dobrou náladu a přezůvky” jsem se na bod čtyři bohužel vykašlala a hořce své pohodlnosti litovala. Přibalila jsem si s sebou ale teplé ponožky, takže situace nebyla ztracena. Dvě nejdůležitější věci, které jsem s sebou měla, byl zmiňovaný plyšový terapeutický freťák, ke kterému jsem se mohla po celý čas tulit, a skleněná lahev na vodu. Do lahve jsem si v průběhu celého dne z termosky napouštěla horký čaj, který jsem tak nikde nevycintala a mohla ho popíjet i v posteli dle uvážení.
Takhle jsem si konec pobytu nepředstavovala…
Když přišel den odchodu, nemohla jsem již dospat a bála se, že propásnu východ slunce, na který jsem se neuvěřitelně těšila. Nakonec budík přeci jen začal zvonit a já se dle instrukcí připravila na otevření dveří ven. Jenže ouha, ať jsem za kliku brala jakkoli, nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Lenča při nástupu říkala cosi o tom, že se mohu v chatce zamknout. Předpokládala jsem tedy existenci nějakého klíče. Který ovšem v zámku nebyl a nakolik jsem si vybavovala, nebyl tam ani při nástupu. Zuřivě jsem tedy začala klíč po chodbě hledat. Marně. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se rozsvítit ve vedlejší místnosti. Takhle jsem si svůj báječný závěr pobytu nepředstavovala.
Seděla jsem na podlaze u umyvadla v pološeru, vše se se mnou točilo a čekala jsem, až si na světlo zvyknu. Po několika desítkách minut jsem se vydala klíč hledat znovu. Marně. Představě, jak čekám další tři hodiny na to, až mi někdo odemkne, jsem se musela smát tak, až mi tekly slzy. Nakonec jsem zkusila vzít za kliku po xté znovu a dveře se otevřely. Nejspíše jsem dosud táhla na opačnou stranu. Úplně jsem zapomněla na existenci dalších, vnějších dveřích. Na těch byl onen zmiňovaný zámek.
Vyrazila jsem vstříc světu venku
Dveře jsem rozrazila a zůstala v ohromení zírat. Celá zahrada, ba celý svět přenádherně voněly! Přímo před vchodem se na třešni tvořily pupence zelených třešní a po větvích poskakovali a štěbetali ptáci.
Sedla jsem si mezi futra a fascinovaně pozorovala scénu před sebou. To ráno byla velká mlha, takže z východu slunce bych tak jako tak příliš neměla.
Nasnídala jsem se, sbalila to málo, co jsem s sebou měla, a vyrazila na cestu. Procházet probouzejícím se ránem v sobě mělo cosi magického.
Návrat ze tmy pro mě byl poučný
Byl poučný i z hlediska posouzení povahy vztahů s blízkými. Zejména ze zpráv, které se mi po zapnutí telefonu začaly načítat, bylo jasně viditelné, jak mě druhý vnímá. Moc mě pak potěšily takové, ve kterých bylo psáno, že se dotyčné osobě stýská a ať si to užiji, nebo prostě jen ať vítám zpět.
Protože jsem na pobyt odešla uprostřed značných životních převratů, veškeré záležitosti k řešení se během mé nepřítomnosti naakumulovaly a po návratu mě hrozily zavalit. Týden mimo byl pouze jakousi hypotékou s hodně vysokým úrokem. Načerpanou energii, vnitřní klid a pohodu jsem tak velice rychle vydala.
Měla jsem si po všem oddychnout
Dnes již vím, že jsem si po návratu měla vzít ještě den, dva dny oddechu na slunci ode všeho a všech na zpracování zážitků. Takto jsem se násilně musela přepnout do běžného modu a na otázku, jak na pobytu bylo a co jsem si z něj odnesla (a zda jsem našla smysl života) jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě, natož komukoli jinému.
Život venku mi prvních několik dní přišel neskutečně zrychlený a vjemy jsem naprosto nestíhala zpracovávat. Dokola jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je, za čím se všichni tolik honíme, aniž bychom v tom častokrát viděli smysl?
I přesto vnímám zážitek týdenní tmy jako velice přínosnou zkušenost, která mě zase o trochu posunula. Byť jsem potenciál pobytu ani zdaleka nenaplnila.
Ráda bych se napřesrok vrátila
Tento způsob napojení se na sebe rozhodně není pro každého. Pokud člověk necítí potřebu, touhu se do tmy odebrat, nejspíše tam nevydrží. Já jsem si užila každou jeho vteřinu a ráda bych se napřesrok v zimě vrátila zpět a tentokrát na osm či devět dní, abych měla možnost se ponořit hlouběji.
Velice děkuji Tomovi a Lenče za možnost u nich pobyt zažít. Pečovali o mě perfektně a mají můj neskonalý vděk, že vyšli vstříc mým dietetickým nárokům. Dávali na mě pozor a vždy přicházeli s dobrou náladou, takže ani každodenní kontakt při podávání jídla nebyl pro terapii rušivý.
Ráda se znovu vrátím
Radka
