Ahoj Lenčo a Tomáši,
na pobyt ve tmě jsem nastupoval v prosinci. Pamatuji si jasný slunečný den. Krásnou cestu z Kutné Hory podél říčky Vrchlice, přes Sion do Lomce. K večeru krajina potemněla. Obloha explodovala v záři červánků, když slunce pomalu mizelo za obzorem. Byl jsem odhodlán zažít něco nového, neobvyklého. Blíž poznat sám sebe.
Svatyně na pobyt ve tmě
Svatyně působila příjemně, útulně a bylo tam teplo. Mohl jsem si regulovat teplotu uvnitř. Tma!
…Rozčilení a obavy: Co tady budu celou tu dobu dělat?! Čas se zdál být nekonečný. Emoce a výčitky: Co jsem to provedl?!
Tělo si postupně zvykalo na tmu. Mysl vnímala dech a zklidnění. Pomáhalo mi cvičení, tanec i otužování. Masírování chodidel a rukou. Každá aktivita ve Svatyni byla dobrodružstvím. U jídla jsem vnímal každou jeho jednotlivou složku s intenzivní radostí. Zahnalo i smutek. Někdy mě emoce rozplakaly a jindy jsem se smál sám sobě. Výčitky a vzpomínky bolely. Pláč mě uzdravil. Učil jsem se mluvit sám k sobě. Po sedmi dnech jsem se těšil ven a zároveň chtěl zůstat uvnitř Svatyně a pobyt ve tmě si prodloužit.
Ještě dlouho po pobytu mám pocit, že si víc vážím sám sebe. Umím si projevit lásku a důvěru.
Jsem vděčný, že jsem mohl udělat krok mimo kruh běžných starostí, zvyků a času. Vnímat přítomnost a sebe sama.
Děkuji a přeju vám hodně zdraví.
S pozdravem
Petr