Pavla – půl roku čekání na pobyt ve tmě stálo za to

Napsal /

Na pobyt ve tmě jsem byla přihlášena už přes půl roku. O této zkušenosti jsem uvažovala již před několika lety, ale jak to tak bývá, učitel se objeví, až když je žák připraven.

Pobyt ve tmě ve východní svatyni

Rozhodnutí padlo a zbývalo už jen najít si termín. Lákala mě východní chatka, a tak jsem si hledala datum pobytu i podle této „touhy“.

Už několik týdnů před pobytem jsem se zmínila pár přátelům o mém záměru. A čím více jsem o tom mluvila, tím více se ke mně dostávalo otázek, které mě sváděly k nějakému očekávání – „Proč tam jdu?“ „Co tam budu dělat?“ „Nemám strach ze samoty, ticha, tmy?“ Tohle všechno jsem si nechtěla připouštět a přemýšlet nad tím, a tak jsem o tom už s nikým moc nemluvila. Tréma ale poslední týden před pobytem přeci jen trochu byla – řekla bych z cesty samotné a neznáma.

Cesta do Lomce byla opravdu zajímavá J. Vyjížděla jsem vlakem z Brna a čekaly mě skoro 4 hodiny cesty. Když jsem si kupovala lístek do Bykáně, paní na přepážce mi s úsměvem na rtech řekla, že neměla tušení, že taková zastávka existuje, a to že dělá u ČD 17 let J. „Fajn“, pomyslela jsem si…jedu do zapomenutých krajin…už to bylo lákavé. Zajímavé také bylo, když postupně tři lidé přisedli do „mého“ kupé a po čase zjistili (teda spíše až když přišel průvodčí), že nasedli do špatného vlaku. Co si asi pomyslet…no samozřejmě mě napadlo, jestli i já „nejedu špatným směrem“ – myšleno však ve trochu spirituálnějším kontextu.

Cesta vlakem ale jinak utekla a já stačila přečíst knihu (Slunce zapadá na východě), kterou jsem dostala od kamarádky…vlastně také o takové cestě.

Na pobyt ve tmě jsem nešla sama 🙂

Přestupovala jsem v Kolíně na „camráček“ do Bykáně. Když byla ohlášena daná zastávka jako příští, vyřítil se kdosi z cestujících ke dveřím, ačkoliv byla stanice ještě v nedohlednu. První, co mě napadlo, bylo, že je to můj „spolupotemník“ (napadlo mě nové slovo 🙂 a i já se už vydala ke dveřím. Když jsme vystoupili, šel onen cestující přede mnou a já už otevírala ústa s otázkou na rtech „zdalipak nejdete také do Lomce do tmy?“. Otázku jsem ani nestačila vyřknout, protože v tu chvíli se na mě otočil a zeptal se, zda jdu také do Lomce J. Zasmáli jsme se tomu a společně se vydali na krásnou procházku.

Cesta moc pěkně utekla díky povídání, kochání, trochu bloudění, sdílení pocitů z neznáma apod. Před cílem jsme ještě chvíli poseděli a počkali na „třetího potemníka“. Za chvilku přijel…věděli jsme, že je to on…bloudil autem po vesnici a my se tím bavili. Už tady začala pracovat na plné obrátky má intuice. Vždycky si vše připravuji dopředu – plán cesty kudy půjdu apod. Tentokrát jsem důkladná moc nebyla a vůbec jsem z toho nebyla nervózní. Věděla jsem, že nemusím znát cestu – znal ji onen cestující a také jsem věděla, že ještě máme počkat na toho „třetího J.

Po uvítání a zabydlení se, jsem ještě zavolala svým blízkým a poslední, co jsem venku viděla, byl západ Slunce. Se zhasnutím jsem trochu otálela, dala jsem si ještě večeři z domu, uspořádala si své věci, abych věděla, kde co mám a pak jsem s lehkou nejistotou zhasla.

S sebou jsem měla své oblíbené kameny, pastelky, blok a další „kamarády“, které mi ukazovaly světlo, když byla tma moc hluboká. Každý den jsem psala své pocity, zážitky, nápady, malovala apod. Dodnes mi to slouží jako pohled, náhled, zpětná vazba, zachycení okamžiků, kdy jsem byla „v sobě“…a kam se můžu kdykoliv vrátit J.

Bylo nám řečeno, že první dny se většinou prospí. Těšila jsem se na to. Hm…toto očekávání se nesplnilo. Nespala jsem pořádně celý týden. Ačkoliv spím běžně klidně a bez problémů, usínám během chvilky a v noci se nebudím, tady se všechno otočilo. Kupodivu jsem ale unavená nebyla.

Bylo zajímavé, že mi stačilo nejen málo spánku, ale také pocity hladu se minimalizovaly. Jedla jsem 2x denně a mnohdy i připravené jídlo nedojedla. Došlo mi tak, že je hladový můj zrak, nikoliv mé tělo. A to vidím i teď, po měsíci, kdy mnohdy jím, aniž bych to opravdu potřebovala. Zkrátka to vidím a dostanu na to chuť. Takže pro mě platí: co oči nevidí, po tom žaludek netouží J.

Dny mi utíkaly velmi rychle. Mnohdy jsem se v meditacích dostala tak daleko, že po návratu do „reality“ jsem měla pocit, jako bych „kdesi“ strávila nekonečně dlouhý čas.

Naučila jsem se více pozorovat své myšlenky, vnímat své potřeby a naslouchat jim a dostat se do nitra sebe. Tma a klid to podporují a i dodnes, když se na sebe chci více „nacítit“, vyhledávám klid a tmu nebo si zavírám oči.

Myslím, že se i více zjemnila má intuice a jsem si jistější jejím hlasem, když mi má co sdělit. Poznala jsem to i na tak banálních věcech, jako je „hledání“ předmětu ve tmě. Když jsem něco chtěla vzít do ruky, přesně jsem věděla, kde to je, aniž bych hledala. Také jsem věděla, kdy přijde Lenka a kdy Tomáš a dokonce jsem věděla, na co se Lenka zeptá.

Párkrát se stalo, že jsem si do chatky pozvala strach a nepěkné myšlenky. Nebyla jsem ale ještě připravena se s nimi blíže seznámit, a tak jsem je celkem snadno vykopla ze dveří. Možná by se dalo říci, že tma je i od toho, abych poznala i tyto „postavy“. Pro mě ale bylo důležitější poznání, že myšlenky mohu pozorovat a také vykopnout z hlavy, když je nechci nebo překonat strach pomocí pozitivních myšlenek a „zpřítomnění se“.

Poslední noc pobytu ve tmě

Poslední noc jsem se nemohla dočkat, až se nadýchnu čerstvého vzduchu. Přivítal mě chlupatý kamarád Charlie, který držel stráž u našich chatek dny i noci (za to mu moc děkuji), a také jeden spolupotemník (cestující). Bylo mi krásně…byla jsem tak šťastná a zároveň tak pyšná, že jsem to zvládla J. Výbuch energie ani nelze popsat. Cítila jsem naprostou živost a euforii.

Pobyt ve tmě pro mě byl celkově poznáním dalších svých možností a probuzením intuice. Vím, že zvládnu být sama (se) sebou, překonat strach z neznáma, užívat si klidu a být tady a teď.

Teď, po měsíci, mohu říci, že pobyt ve tmě byl jakýsi odrazový můstek, brána, za kterou jsou věci najednou…jiné…vím, že nic není stálého…vše se mění…něco samo, svou přirozeností, něco z vůle a chtění, touze po lepším, šťastnějším a vyrovnanějším životě J

Možná se ještě vydám na cestu do tmy, seznámit se blíže se svými strachy…a možná také ne…třeba už si je do svého života nepustím…

Za možnost sdílení, náhledy, návštěvy a skvělé jídlo děkuji Tomovi a Lenče

Pavla

Rezervace