Marie – Sice jsem ve Tmě nic nevyřešila, ale alespoň jsem žila přítomným okamžikem

Napsal /

přítomný okamžikAhoj,

ráda bych se s vámi podělila o zajímavý zážitek při mém týdenním pobytu ve tmě týden po Velikonocích.

Připadala jsem si v jednom kole 

Rozhodně jsem cítila potřebu „vysadit“, protože jsem si připadala v jednom kole. A i když jsem jela sama na dovolenou, vždy mi přidělili spolubydlící nebo se ke mně přidal někdo další a já nemohla být ani minutu sama (když nepočítám spánek). Proto jsem potřebovala být týden sama se sebou, aby mě nic od sebe neodvádělo (hudba, TV, čtení, maily, telefony). Během celého týdne jsem nezažila žádné děsy, halucinace, hlasy, panika, strach, úzkost… Užívala jsem si přítomného okamžiku plnými doušky.

Neměla jsem žádná očekávání, což bylo jen dobře, protože jsem nemohla být zklamaná :) 

Většinu času jsem prospala

Asi dva a půl dne nostop a tím jsem dohnala spánkový deficit. Sny jsem měla barevné. Krátce před pobytem ve tmě jsem dočetla knihu se silným příběhem a viděla emotivní film. A o tom se mi hodně zdálo. Po vyčerpání těchto dvou témat jsem měla kontinuální sny na pokračování (což se mi běžně stává a z čehož jsem už jednou sepsala příběh).

„Ahoj medvěde“

První den při donášce jídla jsem Tomáše vůbec neslyšela, až když vešel dovnitř a volal mě, teprve pak jsem se s úlekem probudila a ozvala se. Prý za 4 roky se nestalo, že by někdo tak tak tvrdě spal, aniž by reagoval na zaklepání. Již od dalšího dne mě Tomáš oslovoval „Ahoj medvěde“…

Oči si pomaličku přivykaly tmě a již po 2 dnech jsem měla před očima hvězdičky i přesto, že jsem měla oči zavřené. Občas se zničehonic rozsvítil „reflektor“ v bílé či modré barvě nebo blikal jako maják upozorňující lodě na pobřežní útesy.

Nebylo tam absolutní ticho

Vzhledem k tomu, že chatka není odhlučněná, tak člověk dokázal odhadnout rytmus dne. Myslím si, že je důležité být v absolutním tichu, aby člověk nebyl odveden od okolního světa, což se vlastně děje, když slyší zvuky zvenčí a tím se vlastně zabaví člověk, který se bojí nudy. Nudu jde zabít i vytvořením režimu dne, který si vytvořili už váleční zajatci z důvodu neupadající morálky. Když se tělo nudí, tak to znamená, že tělo odpočívá a regeneruje se. Pobyt ve tmě v Čeladné u Aloise Urbiše, kde byl i Jaroslav Dušek a Kristýna Frejová, byli v absolutním tichu, což preferuji i já. Moje chyba byla ta, že jsem si to nepřečetla na internetu.

Ráno mě probouzel chlad

Měla jsem vypnutou klimatizaci, tak mě ráno probouzel chlad. Krátce po probuzení jsem slyšela zpěv ptáků, pak přelety letadel, k večeru zklidnění okolního „hluku“, a znovu zpěv ptáků a kvákání žab v nedalekém rybníce (je pár metrů od chatek). Jen mi trochu vadily přelety Gripenů v nedaleké Čáslavi, které probíhaly od rána až do večera, aby stihli letci nalétat určené hodiny než se setmí. Během pobytu jsem zažila 2x silný vítr a jednu bouřku. Naštěstí mi bouřka nevadí. Většinu času jsem používala špunty do uší. Snad jen při jídle, cvičení, sprchování a meditaci hodinu před spánkem jsem špunty do uší nepoužívala.

Přišla mi návštěva

Tomáš mi řekl, že kdysi se v chatkách používal koš na odpad, nyní, aby to tam „nesmrdělo, tak dávají odpad do uzaviratelné nádobky. Poslední den jsem vrátila dezert a tím pádem jsem neměla prázdnou nádobu na odpad. Slupku od snězeného banánu jsem nechala v plastové vaničce od hroznového vína. Když mi přinesla jídlo Lenka, tak mi řekla, že jsem neudělala dobře, když jsem nedala slupku do nádoby, protože mě navštíví mravenci, ale že už mi to může být jedno, když ráno končím pobyt ve tmě.

No, mravenci mě opravdu navštívili a pěkně mě poštípali. Rozhodně bych nenechala volně položenou slupku od banánu, kdyby mě na to hned na začátku pobytu upozornili. Klidně bych jí dala do jídlonosiče, kde je zip. Tak to je informace pro vás ostatní, pokud chcete zažít klidný pobyt bez mravenců.

Moc jsem toho nenajedla

Při pobytu ve tmě je potřeba jídla opravdu nižší. Snad jen jednou jsem snědla celé jídlo. Dezerty a sladké nemusím, těch jsem se snadno vzdala. Jen mi chyběla zelenina, kterou jím ke každému jídlu, byla jen jednou a to jako šopský salát. Občas bylo trochu zeleniny v jídle. Jelikož je strava vegetariánská, tak byla bílkovina nahrazena šmakounem, tofu.

Nejvíce mi chyběly luštěniny (čočka ať červená nebo hnědá, cizrna, fazole, hrách), které jsou rostlinnou bílkovinou a hodně zasytí. Myslela jsem si, že polévka byla z fazolí, ale mám podezření, že to bylo ze zeleného hrášku. Nejsem zastáncem obilí a produktů z něj (mám k tomu i zdravotní důvody – vyšší hladinu cukru ). Po produktech z obilí, mouky, bulguru, těstovin, rýže se zvedá glykemický index a velmi rychle nastupuje pocit hladu a chuť na sladké a zvedá se hladina cukru. Proto jím potraviny s vysokým glykemickým indexem a bílkovinou zastoupenou ve stravě (mléčné výrobky, luštěniny, semínka a ořechy) a hodně zeleniny. Klidně bych se vzdala ovoce, kterého bylo nadbytek (denně banán a jablka nebo broskve a pomeranč, případně ½ vaničky z 500 g hroznového vína) a které je navíc zdrojem přírodního jednoduchého sacharidu cukru – fruktózy s vyšší sladivostí. A i po něm se zvedá hladina cukru v krvi.

Postupně jsem si přívykala na denní světlo

Rozhodně jsem uvítala ukončení pobytu probuzením v 4:30 do tmy, kdy člověk viděl hvězdy a pomalu si přivykal na denní světlo a účastnil se východu slunce. Jak mi řekla Lenka, je důležité být po ukončení pobytu v klidu cca 2 hodiny, jít na malou procházku a až pak se sprchovat, oblékat, balit. Při rychlejším tempu se totiž stává, že někomu bývá zle a zvrací. Já jsem měla při otevření dveří z chatky pocit, že pode mnou plave podlaha a žaludek jsem měla jako na vodě. S tím žaludkem mi to vydrželo až do večera. Druhý den po probuzení pocit žaludku na vodě zmizel.

Teď k vybavení svatyně:

Postrádala jsem nějakou poličku (regál nebo skříňku) na odložení věcí. Člověk používá přece jen denně čisté spodní prádlo, ponožky, potřebuje se převléct na cvičení a pak se převléct do pyžama na spánek. Klidně by mohla být vedle postele, aby se člověk neporanil ve tmě. Polička na chodbě by mohla mít na konci vytaženou hranu směrem nahoru, aby věci nepadaly na zem, když po tmě šátrá a něco hledá.

Trošku jsem „zápasila“ s ručníky

U umyvadla i sprchového koutu nebyl žádný háček, ani madlo, kde by ručník šel pověsit. Bylo by to vhodné na případné odložení oblečení než vejdu do sprchového koutu. Vždyť u postele 2 háčky byly, tak by mohly být i u sprchového koutu, který je navíc až na konci chodbičky a frekvence pohybu je tak nízká, že tam není tak velké riziko úrazu. Měla jsem problém kam s mokrým ručníkem. Tomáš mi řekl, ať jej přehodím přes sprchový kout. To se hezky řekne, ale hůře provádí… Jelikož jsem menšího vzrůstu a sprchový kout je umístěn cca 30 cm od podlahy, tak jsem rozhodně nedosáhla na horní hranu sprchového koutu a pokud bych jej měla hodit do výšky, tak nevím, kam by dopadl…

Také se mi stávalo, že se mi někam zakutálel toaletní papír a nemohla jsem jej najít. Možná by bylo fajn tam mít tyčku/držák na které by byly naskládané ruličky papíru. Možná by nebylo špatné mít u umyvadla nebo vedle něj uchycený kelímek, kde bych si mohla odložit pastu a zubní kartáček.

Ještě mám takový poznatek, že mi chyběla miska, kam jsem si chtěla uložit umyté hrozny vína. Nechtěla jsem tím pokapat podlahu, poličku. Nakonec jsem si to odložila na svůj ručník.

Chyběl mi stůl

I kdyby byl malý a třeba skládací, tak i za něj bych byla moc ráda. Určitě by se tak zamezilo znečištění podlahy svatyně při jídle. Stůl by se omyl a podlaha by nebyla znečištěná. Postel je vysoko postavená, tak by se tam klidně malý stůl vešel.

Držák na hrníček

Musím dodržovat pitný režim, při jeho porušení mě bolí hlava a mívám silné migrény. Stále jsem řešila, kam odkládat hrníček s nápojem. 2x se mi stalo, že jsem obsah z něj vylila, při jeho hledání, naštěstí to vždy byla jen voda. Bylo mi líto té dřevěné podlahy, která se tím ničí. Vždyť by mohl být u postele malý úchyt na hrneček a tím by se zamezilo vylití obsahu z něj na podlahu.

Shrnutí

Ve výsledku jsem si pobyt ve tmě užila, odpočinula jsem si. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mi nevolal, prostě jsem si užívala každé minuty, kdy jsem byla jen sama se sebou. Rozhodně jsem si zkusila, jak se žije nevidoucím spoluobčanům. A také jak je důležité říci, kam byly přemístěny věci (nalevo, napravo od čeho a kolik cm..). Ani já a ani praktikující ve vedlejší chatce jsme nic ve svém životě nevyřešily, jen jsme prostě žily přítomným okamžikem.
Marie (medvěd)

Rezervace