Lucie – stýská se mi po tmě

Napsal /

Pobyt ve tmě u mne nebyl jen momentální bláznivý nápad. Tato myšlenka se mi vracela stále dokola delší dobu. Shlédla jsem kdysi nějakou reportáž na netu, poté četla knihu Jaroslava Duška Tvary tmy, navštívila Nevidomou výstavu. Pak začal můj pocit, že to musím zkusit postupně sílit, až přišlo rozhodnutí „jdu do toho“. Na internetu jsem začala hledat místa, kde se tento pobyt praktikuje. Nejvíce mne zaujaly stránky Lenči a Tomáše Roudových a tak jsem si objednala  pobyt ve tmě. Měla jsem štěstí a získala termín už za necelé 4 měsíce.

Vstříc pobytu ve tmě

Vybavena zkušenostmi praktikujících, které jsem si postupně četla, jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. Přiznám se, že den před odjezdem, když jsem si balila věci, jsem lehce znervózněla. Abych se uklidnila, zkusila jsem doma „sprchu po tmě“ a zjistila, že je to vlastně hodně příjemné. A tak jsem se zase začala těšit. Měla jsem různá očekávání a představy co všechno vyřeším, těšila jsem se co všechno mi tma ukáže. Nakonec jsem si ale řekla, že když nic z toho nevyjde, alespoň si pořádně odpočinu a vyspím se (toto se mi opravdu splnilo na 100%).
Po příjezdu mi Lenča ukázala chatku a domluvily jsme se na všem potřebném. Ihned jsme si padly do oka a zjistily, že „jedeme“ na podobné ne-li stejné vlně (alespoň jsem to tak cítila já). Já jsem se pak v klidu zorientovala v chatce, rozmístila si věci, snědla svačino-večeři z domova, poslala blízkým sms, vysprchovala se (už v pološeru) a pak zhasla. Spánek se dostavil okamžitě. První a druhý den jsem spala opravdu hodně. Teprve od třetího dne jsem si začala dělat nějaký denní režim.

Pobyt ve tmě utíkal rychle

Dny mi utíkaly celkem rychle a já se ani chvíli nenudila. Užívala jsem si úžasného pocitu  být teď a tady, nic nemuset, být v klidu a dělat si co právě teď chci já. Nikdo mne nerušil, nikdo nic nechtěl, nic jsem nemusela. Cvičila jsem, zpívala, meditovala, povídala si s anděly, jen tak ležela, psala deník (něco je i k přečtení 🙂 ). Došlo i na řešení nedořešených „kostlivců ve skříni“.
Každý den jsem se těšila na příchod Lenči a Tomáše. Podle toho jak přicházeli, jsem poznala, kdo z nich mi přinese zase něco dobrého  k jídlu, neboť bylo opravdu úžasné. Hodně mne bavilo zjišťovat co vlastně jím a vychutnávat si jídlo. Někdy na to vychutnávání ani nedošlo a přímo jsem jídlo hltala.
Jeden den měla Lenča více času a tak jsme si povídaly o něco déle, což bylo velmi milé a příjemné. Z tohoto povídání mi zůstala v hlavě myšlenka a jakási touha po cestě do Indie a po dalším poznávání a hledání cesty.
Pobyt utekl jako voda a já neměla ani jeden den chuť vzít za kliku a utéct ven. Naopak mne překvapilo, že jsem 2 dny před ukončením dostala strach vyjít ven. Celý den mi trvalo, než jsem se uklidnila a přesvědčila sama sebe, že je i venku mimo chatku pro mne bezpečno, že na mne doma čeká a těší se  rodina, přátelé.

Tma mi dala, co měla

S odstupem času nevím zda mi tma dala co jsem od ní očekávala. Taky jsem neměla takové zážitky jako jsem četla od ostatních praktikujících, ale vím, že mi dala v danou dobu to co měla. Být sama tady a teď, v klidu a pohodě. Vím, že není vůbec zlá, ale velmi milá (po přečtení příspěvku jedné praktikující jsem tmu nezapomněla hned na začátku poprosit, aby mne vlídně přijala a chránila mne) a láskyplná.
V každém případě vím, že hned první týden po návratu „na světlo“ se mi začalo stýskat. Ten pocit občasného stesku mám i nyní víc jak měsíc po pobytu. Občas si pobyt připomenu doma alespoň sprchováním po tmě. Koupelna je totiž jediné místo, kde se dá vytvořit alespoň podobná tma jako v chatce.
Nevím, zda se do tmy ještě vrátím, ale vím, že je ve mně stále touha jít dál a hledat dál a ještě více samu sebe, své poslání.

Díky tmo, chatko, Lenčo a Tomáši za milé přijetí.

Lucie

Rezervace