Katka – Při pobytu ve tmě jsem objevila své světlo

Napsal /

Bože ten čas ale letí. Jakoby to bylo včera, co jsem učinila jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, a to že jsem se rozhodla přijít k vám a vyzkoušet pobyt ve tmě. Musím říct, že ze všech těch nabídek pobytů ve tmě, jste mi byli vy a váš přístup k tomu, nejblíže k srdci.

Jak jsem se k tomu dostala

No ale jak to teda začalo. O léčbě tmou jsem se dozvěděla jak jinak, než přes mého „inspirátora“ Jaroslava Duška, který o tom veřejně mluvil již dávno a napsal o tom i knihu a velmi mě to zaujalo, nicméně na nějakou dobu mi to vyšumělo z hlavy. Tma se přihlásila v mé hlavě sama, když jsem prostě dostala z ničeho nic chuť to udělat. A netrvalo to tak dlouho, a už jsem balila baťoh na cestu.

Začalo to všechno příchodem vlaku do Bykáně a jelikož bylo krásně, tak jsem se rozhodla jít těch pár kilometrů pěšky přírodou, abych měla čas to všechno vstřebat a užít si to vzrušení před pobytem v chatce. Tak jsem zula botky a jelikož jsem nenapravitelný bosonožec, rozhodla jsem se projít si tu cestu holýma nohama. Jak se tak kochám přírodou, přidal se ke mně sympatický klučina, který shodou okolností šel tam kam já, tedy taky na pobyt ve tmě. Cesta nám uběhla velmi rychle a ani jsme si to neuvědomili a už jsme přicházeli k bráně domku, kde jsme měli strávit následující dny.

Musím říct, že prostředí mě úplně ohromilo, krásný domeček v okolí lesa, všude příroda a klid. Takhle nějak jsem si vždy představovala, že chci bydlet. V blízkosti 4 malé chatky, které čekaly na své nové hosty. Po chvíli rozkoukávání se kolem přišel Tomáš a ukázal nám, kde budeme bydlet a obeznámil nás s pravidly.

Nebylo nic, jenom tma.

Musím říct, že se mi dovnitř ještě moc nechtělo, tak jsem se potloukala ještě kolem chatky a užívala si krásu okolí. K večeru jsem se teda odhodlala, zavřela chatku a zhasla. Nedělala jsem s tím velké obstrukce, prostě jsem zhasla a čekala jsem co bude. Nebylo nic, jenom tma. Černočerná tma, která se rozprostírala všude. Začalo mě to bavit.

Pocítila jsem svobodu volnosti bytí

První co mě napadlo, byla myšlenka, že jsem se vrátila úplně na začátek, asi takhle nějak to vypadalo na počátku všeho. S touto myšlenkou přišel i nápad, svléknout se do naha, i když jsem měla nachystané věci na převléknutí, tato varianta se mi zdála daleko příznačnější a vhodnější, nebýt nikým a ničím omezována ani něčím tak obyčejným jako je oblečení. Rázem jsem pocítila tu svobodu a volnost bytí, být nahá uprostřed ničeho, kde nic nevidíte, nic neslyšíte a nikdo nevidí vás. Byl to tak osvobozující pocit. Nahá jsem nakonec zůstala po celou dobu mého pobytu. V chatce se dala regulovat teplota, takže tam bylo velmi příjemně.

Užívala jsem si ten přítomný okamžik, žádná minulost, žádná budoucnost, jenom teď a tady. To jsem potřebovala. Nebýt omezena ani časem ani prostorem. Hlava vůbec neřešila stupidity jako normálně. Zbyla jsem jenom já. V takovém stavu jsem byla snad hodiny, kdo ví. Mé první zjištění bylo to, že jsem asi mentálně naprosto v pořádku, protože u mě nenastoupily žádné návaly zoufalství ani pocity úzkosti, žádná panika ani stres či pocity klaustrofobie. Nevystoupaly na povrch žádné strachy, bloky ani negativní vzorce myšlení. Nic takové jsem necítila. Spíš naopak.

Cítila jsem se v bezpečí

Tmu jsem vnímala velmi příjemně, jako svoji kamarádku, ve které objetí jsem se cítila velmi dobře a bezpečně. Kupodivu tady v té tmě, sama daleko od domova jsem se cítila bezpečně. Mohla jsem dělat co chci, být v ten okamžik čím chci, prostě být sama sebou. Ten pocit bezpečí a klidu byl nenahraditelný.

Bylo to intenzivnější

Po nějaké době jsem usnula, vůbec nevím na jak dlouho, nebyla jsem nikým rušena, takže jsem nevěděla zdali je den či noc. A bylo mi to jedno. Popravdě mi to takhle naprosto vyhovovalo. Po probuzení jsem cítila, že mozek se už přepnul na režim čichu a hmatu, protože jsem všechno cítila daleko intenzivněji. Dotyky rukou byly intenzivnější, chuť jablíčka byla výraznější, prostě všechno bylo tak nějak jiné, opravdovější.

Co mě ale docela překvapilo bylo, že teď, víc než kdykoliv jindy, jsem tady vedle sebe chtěla mít někoho, s kým bych se mohla v té tmě objímat a hladit, jenom tak uprostřed tmy, kde cítiš jenom doteky a nevnímáš věci kolem a jenom se oddáš tomu pocitu splynutí. No musela jsem to ale velice rychle vytěsnit z hlavy, jinak bych se asi zbláznila. I když teda byl se mnou v místnosti i Orlando Bloom vytištěný na povlečení, chtělo to něco víc fyzického.

Nechala jsem se unášet okamžikem

Pak jsem zase usnula,, myslím že první dny jsem jenom spala. Další dny už se i oči přizpůsobily tmě, takže jsem čelem už nenarážela do stěn a začala se vcelku dobře orientovat v prostoru. Přes den jsem často meditovala, jelikož mi to šlo velmi lehce, snažila jsem se také ze sebe dostat odpovědi na otázky co mě poslední dobou trápily, ale nějak se nedostavovaly. Tak jsem to nechala být a opět se nechala unášet okamžikem.

Co to mělo znamenat?

Ani nevím který to byl den, kdy jsem si začala říkat, že to je asi vše, už nic jiného asi nezažiju. Seděla jsem na zemi opřená o zeď a dívala se do blba. Během několika okamžiků se ale něco začalo dít, začala vnímat své ruce jakoby zprůhledněly, i když jsem je fyzicky neviděla , zdi se začaly měnit, viděla jsem jak se přibližují a zase oddalují, dokonce měnily tvar i strukturu. To už jsem si myslela, že začínám bláznit. No ale pak to co přišlo pak, mě totálně smetlo.

Naprosto jasně jsem viděla na zdi jak se mi promítají obrazy. První obraz byl nějaké ženy v dlouhých bílých vlasech v tmavomodrém rouchu s čelenkou ve vlasech se symbolem hada. Věděla jsem, že to je nějaká kněžka. Nevím, kdo to byl nebo zdali to nebyl jeden z mých minulých životů, kdo ví. Následně na to se mi v živé formě objevil na zdi tygr, který jakoby se schovával ve vysoké trávě a viděla jsem jak na mně cení zuby a vedle něho levhart, který jen tak klidně ležel a díval se. Tento výjev jsem viděla tak živě, jako kdybych seděla v kině a koukala na plátno.

Musela jsem to dlouho vstřebávat a dodnes se marně snažím přijít na to, co mělo znamenat. Nicméně se mi stávalo, že jsem v té tmě viděla světlo, světlezelené světlo vycházející jakoby z jediného bodu. Když jsem se ale tím směrem snažila podívat, tak hned zmizlo. Věděla jsem že je to hloupost, že žádný reálný podklad pro to, aby tady někde bylo světlo, není. Ale bylo tam. Byla to hra mého mozku se mnou. Tak jsme spolu s mozkem rozehrávali partii kdo z koho, až do té doby, než nastal konec mého pobytu, který utekl velmi rychle.

Návrat do světla světa

Poslední den jsem měla nastavený budík na 3h ráno, ještě předtím než začalo svítat, aby si oči přivykly pomalu na světlo. Tahle fáze byla pro mne nejvtipnější. Můžu říct, že stav opilství jsem za střízliva nikdy neměla 😀 Motorika vůbec nefungovala a motala jsem se jak opilá. Když jsem vyšla z chatky všechno se se mnou hýbalo a svalila jsem se hned do trávy. Kdyby se na mne tehdy zvenčí někdo díval, určitě by si myslel, že mám v sobě přinejmenším 4 promile. Pak se to ale ustálilo a já se cítila klidná, spokojená a odpočinutá.

Po celou dobu jsem se tam cítila nádherně. Vysvobozená z vězení těla, času i prostoru. Byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu. V té tmě jsem potkala sama sebe a dosáhla jsem daru sebe hodnoty. Přestala jsem porovnávat svůj život s ostatními a začala si vážit toho, co jsem sama dosáhla jak na fyzické tak i duševní úrovni. Takový dar je požehnání. Už vidím to, co jsem předtím neviděla, jak jsem vyjímečná.

V té tmě jsem objevila své světlo.

A za to vám, milá Lenko a Tomáši, nebudu moct nikdy dost dobře poděkovat.

S úctou a srdečným pozdravem Katka, Praha.

Rezervace